Rozdílné dětství kroměřížských prarodičů - Matyas Prymus - (GP24-K4)

Vaculovi jsou moji prarodiče ze strany mamky. Žili spolu celý život v Kroměříži, a to až do loňského roku, než zemřel děda. Nyní žije babička sama ve Věžkách. Přesto, že byli úplně rozdílní, tak spolu vydrželi 48 let. I jejich dětství a mládí bylo úplně odlišné, tak jako zájmy v době, kdy byli manželé. Já jsem byl za jejich různorodost rád, protože mi každý předal něco jiného a také jsem s každým jinak trávil čas. Také jsem od každého z nich podědil něco kladného i negativního z jejich povah, zvyků i zlozvyků.

Děda a jeho dětství, mládí a motto jeho života

Děda Jura byl z malé obce Osek nad Bečvou a byl nejmladší ze tří sourozenců. Jeho otec Arnošt pracoval jako dělník u dráhy a věnoval se myslivosti. Babička Božena byla žena v domácnosti. Oba dva měli jen základní vzdělání. Děda na dětství vzpomínal s láskou, vždy mi se smíchem vyprávěl, jak už na základní škole chodil za školu, jak utíkali ze školy z okna nebo nechodili na odpolední vyučování. S jeho kamarády schovávali aktovky pod most a v řece chytali raky. Také chodili do lesa, do sadů na ovoce, na pole trhat hrášek a „pásli se vším, co našli“, jak rošťácky říkal děda.

Ve škole měl špatné známky a učitele hodně zlobil, ale doma s tím problémy neměl. Pokud někdy za lumpárny ve škole dostal, tak přímo od učitele. Nejčastěji je prásknul ukazovátkem nebo po nich házel houbu. Někdy ale dostali i facku. Pokud byl bit doma, tak jen naprosto výjimečně a za velký průšvih, např. když děda vzal jeho otci motorku a odjel mimo vesnici nebo když z lesa přinesl srnčí mládě a pak ho srna nepřijala zpět. Nakonec prý ale byl dědův otec rád, protože jim srnče zůstalo doma a žilo u nich až do své smrti.

S kamarády z rodné vsi se děda stýkal až do smrti, navštěvovali se, chodili spolu do lesa a do hor, byli také myslivci a vášniví střelci a nožaři. Často bral na střelnici i mě a už jako malého mě naučil střílet z různých zbraní. Děda byl celoživotně zaměřený na zábavu, byl bezstarostný, ale uměl být i protivný, zvláště když musel něco dělat, ale to jen na babičku. Na mě byl vždy hodný. Když vyprávěl o mládí a o životě, tak mi vždycky říkal „hlavně si užívej a nestresuj se“, „uživíš se i bez škol“ anebo se smíchem říkal „najdi si ženskou, co tě bude živit, ale hlavně ať je milejší, než babička“. V dětství jsme se tomu smál, dnes už to vidím trochu jinak.

Babiččiny vzpomínky na její dětství, mládí a zásady jejího života

Babička Káťa pochází z malého města Lipník nad Bečvou, které je vedle vesnice, kde bydlel děda. I babiččini rodiče byli myslivce a díky tomu se prarodiče poznali na myslivecké zábavě, když bylo babičce 22 a dědovi 25 let. Babička byla také ze třech dětí, ale byla nejstarší sourozenec. Její rodiče byli úplný opak rodičů dědy. Byli ambiciózní, vysokoškolsky vzdělaní, ale neměli kvůli jejich povaze moc přátel. Na děti byli nároční a přísní a nejvíc na babičku.

Dle jejích vzpomínek neměla hezké dětství, ale uznává, že mnozí její spolužáci na tom byli ještě hůře. Nehezké vzpomínky se týkají hlavně častého bití od otce, přísnosti a nelásky od matky a každodenní kritiky. „Dobrá známka je samozřejmost, plnit si povinnosti také, nač toto chválit“ citovala babička svou matku. Zato neplnění požadavků bylo trestáno psychicky i fyzicky. Víkendy měla babička spojené s časným vstáváním a prací na zahradě a v domě, kdy musela udělat mnohem více, než sourozenci, protože byla o 3 roky starší, než její bratr a o 8 let starší, než nejmladší sestra.

Naopak týdny měla ráda, protože to měli jen nějaké povinnosti v domě, ale když doma řekla, že se musí učit, tak často měla povinnosti odpuštěné – musela za to ale nosit samé jedničky. To jí nevadilo, protože se učila moc ráda a chtěla být nejlepší ze třídy. A protože jí učení šlo a byla chytrá, tak si zvládla „tajně“ také hodně číst nebo kreslit. Ráda chodila do různých kroužků, aby se dostala z domu někam ven i odpoledne. Chodila na klavír, tahací harmoniku, zpěv, na kreslení, do šití, i do myslivosti.

S kamarády se, na rozdíl od dědy nestýkala, protože si je kvůli povinnostem, ale i akurátní povaze, nestihla udělat ani na škole, ani později v práci. V mládí i v dospělosti byla babička „ta zodpovědná“, ale současně velice kritická, přísná a nesnášela jakoukoliv zábavu. Když mě hlídala sama bez dědy, tak se se mnou chtěla jen učit nebo hrát šachy nebo pracovat na zahradě. Nyní, když děda zemřel a je hodně sama, tak aspoň chvílemi uvítá hrát karty, jen tak blbnout u ohně anebo se zajímat o to, co mám rád i já.

Srovnání mého dětství a mládí mých prarodičů

Když se povídám na své dětství, zájmy, moji povahu a přístup k životu, tak přesně vidím, co si nesu od babičky nebo od dědy. I moje mamka je takový mix. Po babičce je ambiciózní, zodpovědná, chytrá tak napůl. Po dědovi je veselá, bezstarostná, až lenivá. Ale umí to vyvažovat podle toho, co je potřeba.

Já jsem po prarodičích také podědil od každého něco z jejich dobrých i špatných vlastností. Často u mě převažuje prokrastinace (po dědovi), než babiččina zodpovědnost. Současně ale nechci mít kvůli pohodlnosti špatné známky nebo nic nedělat, tak nakonec vždycky učení nebo povinnosti zvládnu (tak jako babička), ale vše odkládám až na poslední chvíli, protože se chci věnovat i svým koníčkům (tak jako děda).

Pokud srovnám přístup rodičů a školu, nebo i domácí povinnosti, tak vidím velké rozdíly, hlavně mezi dětstvím babičky a mým. Rodiče mě nebijí, mají ke mně hezký vztah, zajímají se o mě a nemám tolik povinností, jako babička. A na rozdíl od dědy nás nebijí učitelé ve škole a někteří nás i podporují. Jsem rád, že moje dětství neprobíhá v 50.-60. letech 20. století, nejen kvůli odlišné výchově, ale i díky možnostem, které dnes máme.