Známka dospělosti - Valentina Byrtus - (GP24-K4)

Je to už dávno.

Ten den jsme se po škole s klukama koulovali. Pak jsem cestou domů přemýšlel, s čím musím doma pomoct, než půjdu sáňkovat s Pepou odvedle. Odemykal jsem dveře a přišlo mi, že v domě je zvláštní ticho. Maminka mě nepřišla přivítat jako obvykle a Helča taky ještě nebyla doma. Prošel jsem celý byt, ale nikde nikdo. Nevadí, třeba šly holky nakoupit. Abych mamince udělal radost, nakrémoval jsem si boty, dokonce jsem i nanosil uhlí ze sklepa. Tatínek přišel až pozdě, už jsem měl i napsané úkoly a zametenou kuchyň. „Ahoj tati,“ radostně jsem ho zdravil ve dveřích. „Ahoj Jendo,“ odpověděl mi tiše. To bylo divné. Přemýšlel jsem, jestli jsem snad neudělal něco, čím bych ho takto zarmoutil. Později mi řekl, že maminka byla unavená, a tak si musí odpočinout. Uvidíme ji prý za týden.

Těch sedm dní utíkalo strašlivě pomalu. Čekání mi nezkrátilo ani sáňkování nebo pexeso s Helčou.

Když konečně přišel den, kdy jsem měl vidět maminku, táta si mě a Helču zavolal. Slíbil nám, že všechno bude v pořádku, ale maminka je pořád trochu unavená. Takto jsme pak na maminku čekali hrozně dlouho. Občas jsem se tatínka zeptal, kdy už se máma vrátí. On mě vždy pohladil po vlasech. „Bude to dobré,“ říkával. Časem ale začal být zamračený při každé další vyslovené otázce. Radši jsem se přestal ptát. Moc jsem se bál, abych něco nepokazil. Bylo mi to divné a při pomyšlení na to, proč se asi pořád máma nevrací, se mi každým dnem více a více svíral žaludek. Musel jsem ale být silný. Jsem přeci Helčin starší bratr.

Jednou, když už začaly kvést stromy, jsem se vrátil ze školy a tatínek už byl doma. Seděl u kuchyňského stolu. Z ticha, které panovalo v domě, se mi udělalo mdlo. Dlouho mlčel. Minuty ubíhaly. Tatínek mi připadal mnohem starší a menší. Až konečně zlomeným hlasem řekl: „Maminka umřela.“ Nemohl jsem se nadechnout, srdce vynechalo aspoň pět úderů. Následujících několik dní jsem nedýchal.

Pak už jsem seděl na schodech maminčina starého domu blízko kostela. Domem chodili lidé a v jednom z pokojů ležela v rakvi moje maminka. Všichni se na ni dívali a plakali. Já jsem neplakal. Právě na těch schodech jsem se rozhodl, že už nebudu nikdy plakat. Jsem Helčin starší bratr. Jsem velký. Skoro dospělý. Ona je ještě malá a já se o ni teď musím postarat.

Skoro celý svůj život jsem neplakal. Nemohl jsem. Až teď, Vájo, když ti přeji k dalším narozeninám, když ti gratuluji k další medaili.

Už zase umím plakat.