Pradědečkových sto let - Sára Benešová (GP-K3)

Můj pradědeček Jan Ihnatík se narodil 1. března 1922 v obci Poroškovo v Perečinském rajonu na Podkarpatské Rusi. Za necelé 4 měsíce bude slavit neuvěřitelných 100 let. Pradědeček je také válečný veterán a je jeden z mála žijících pamětníků bojů z druhé světové války.

Pradědeček Honza, jak mu říkáme, vyrůstal v rodině sedláků, kteří měli svoje vlastní hospodářství. Vyrůstal ve velké rodině se sedmi sourozenci. Odmalička musel tvrdě pracovat, ale to mu nevadilo, byl rád venku, v přírodě. Ze všeho nejradši měl rád hluboké a divoké lesy kolem Poroškova. Jeho snem bylo starat se o hospodářství, stát se stavařem a zůstat v rodném kraji. Po obecné škole proto nastoupil na stavební školu v obci Tuří Remety.

V té době ale začala Podkarpatskou Rus okupovat maďarská armáda. Pradědeček a jeho rodina patřili k hrdým Rusínům, kteří se nechtěli poddat maďarské okupaci. Pradědečkovi navíc hrozilo, že bude muset nastoupit do maďarské armády. Proto se v květnu 1940 společně s dvěma přáteli rozhodl k dobrodružnému útěku do tehdejšího Sovětského svazu. I když se jim podařilo překročit hranice, hned je zadržela sovětská pohraniční hlídka. Ta všechny tři chlapce odvezla do tábora pro zajatce ve Skolje. Dále pak byli odvezeni do věznice ve Stryji a v Umani ve Starobělsku, kde pradědečka odsoudili ke třem rokům v pracovních táborech. Deportovali ho do gulagu u města Ukhta dál na sever Ruska, kde v zimě teplota padala až k mínus 30°C. Přesto pradědeček říkal, že to nebylo tak strašné, jako v jiných táborech ještě dále na Sibiři, kde byly podmínky horší. V táboře se navíc pradědečkovi podařilo seznámit s táborovým lékařem, který mu pomohl se dostat k lehčí práci i o něco lepšímu jídlu, čímž měl větší šanci na přežití. Po třech letech práce ho propustili z gulagu. Po propuštění se přidal k československé armádě v SSSR. Chtěl bojovat proti nacismu a osvobodit Československo. Musel také absolvovat poddůstojnickou školu. Pak jako příslušník dělostřeleckého pluku osvobozoval Československo a při tom byl několikrát raněn. O válce pradědeček nevypráví rád.

Pradědečkovo dětství a dospívání se hodně liší od toho, co prožíváme dnes. Musel hodně rychle dospět a zažíval věci, které nikdo z nás zažít nechce, třeba strach o život, smrt kamarádů, hlad a další. Přesto, že dnes máme zase jiné problémy, jako je třeba pandemie, vážím si velmi toho, že máme svobodu.