Pouštní muka - Barbora Svobodová (ŽV-K3)

„Romane, sleť dolů. Žene se velká bouřka,“ ozval se Jakubův hlas z reproduktoru.

„No určitě. To máš z toho, že se pořád koukáš na ty letecké katastrofy. Pamatuješ na minule?“ nevěřil Jakubovi Roman.

„Pamatuji, ale tohle je něco úplně jiného. Fakt, teď to myslím vážně. Sleť dolů,“ snažil se Jakub přesvědčit Romana.

„Hele, poletím směrem na jih a musím končit,“ řekl Roman.

Letěl poklidným nebem a pomyslel si, jak mi Jakub může tvrdit, že bude bouřka. Po několika minutách se zatáhlo. Z nebe se spustily provazy deště a hned za nimi kroupy, které byly velké jako pingpongové míčky. Jedna z krup udělala velkou prasklinu na předním skle letadla. A ještě k tomu všemu strašně foukalo. To bylo na letadýlko moc. Malé letadlo vítr unášel a unášel. Roman nemohl nic dělat. Byl rád, že vůbec žije. Po dvou hodinách se vítr utišil a už nepršelo. Ani kapička nespadla. To mu přišlo divné. Najednou zjistil, že letadlo padá. Kroupy totiž poškodily i vrtuli. Roman rychle zmáčkl červené tlačítko. Otevřela se střecha a on vyletěl. Roztáhl si padák a pomalu se snášel na zem.

Když dopadl, popadla ho panika. Ocitl se na poušti. Roman u sebe neměl ani kapku vody. Nevěděl, co má dělat. Bylo mu příšerné vedro. Rozhodl se, že půjde za nosem. Byla to jediná věc, kterou mohl udělat. Šel mohutnými písčitými dunami. Vzpomněl si na léta, když byl malý. Rodiče mu pořídili velký atlas světa. A přečetli mu, že písek na pouštích je tak rozpálený, že by si na něm osmažil vajíčka. V tu chvíli se Romanovi udělalo ještě hůř. Nohy mu těžkly každým krokem a v puse měl neskutečně vyprahlo. Roman byl tak dehydrovaný a vysílený vedrem, že si začal mumlat:

„Teče voda strouhou,
já omdlévám touhou,
napít se té vody čisté. 

Že pojdu, to je už jisté.
Na vodu chuť mám,
a umírám sám.“ 

Hlavou mu problesklo, to už jsem tak zblblý tím vedrem, že si povídám pro sebe. Po těchto slovech se svalil vyčerpáním do rozpáleného písku.

Roman nic neviděl ani neslyšel. Probudil ho ale velmi silný pach. Pomalu otevřel oči a rozhlédl se. Nacházel se v domorodé chýši křováků. Zápach vycházel z prapodivné nádoby. V tom do příbytku přišel malý chlapík. Posadil se k Romanovi a začal mluvit. Sice mu Roman nerozuměl, ale pochopil, co chce mužík říct, protože výborně gestikuloval. Dozvěděl se, že ležel na kraji pouště. Ale nebylo to vidět díky obzvláště velké duně. Mužík prý šel okolo a Romana spatřil. Dovlekl ho do své chýše a snažil se ho vzkřísit zvláštní zapáchající rostlinou. Tak proto ten smrad. Uvědomil si Roman. Křovák ještě dodal, že byl moc rád, když uviděl, Romana živého. Roman se ho posunky zeptal, co za to chce. Křovák mu odpověděl, že by potřeboval vodu. Protože to je ta nejcennější věc na světě…