Po válce… - Matyáš Přidal - (GP24-K2)

Byla sobota a říkal jsem si, že bych mohl zajít k prababičce, ať mi řekne, jaké to bylo, když byla mladá. A tak jsem se oblékl a šel jsem městem asi pět minut a pak přestoupil na autobus. Až jsem byl na zastávce, už to bylo jen pět minut k domu prababičky.

Zazvonil jsem a moje prababička Marie otevřela a pustila mě dál. Řekla, ať si sednu a donesla mi talířek se sušenkami a sklenici horkého mléka. „Co jsi potřeboval?“ zeptala se mě a já jí odpověděl, že se chci zeptat, jak žila, když byla mladá. A ona řekla, že mi to poví.

„Tak když jsem byla mladá, žila jsem v desetičlenné rodině, měla jsem tři bratry a čtyři sestry. Byla jsem druhá nejstarší dcera a tak jsem musela hlídat dalších šest sourozenců už od čtyř let, zatímco nejstarší brácha chodil pracovat už od šesti let na pole. A pak, když jsme byli starší, tak jsme se střídali. Jeden vždy hlídal a ten druhý šel pást krávy do lesa. Museli jsme vždy pomáhat rodičům, třeba jsme sušili seno nebo kosili obilí. Nebo jsme sbírali třeba jahody nebo jablka na zahradě.“

„Když jsme rozhodli postavit nový dům, místo dřevěného, tak si naše rodina musela vyrobit tvárnice sama. Když jsme stavěli barák, tak jsme spali ve stodole na slámě a na seně.“

„Ještě Ti řeknu, jak jsme to měli ve škole. Ve škole byly propojené třídy. 2. třída a 4. třída byly ve stejné třídě a páťáci byli se třeťákama, aby od sebe nemohli opisovat. A když někdo zlobil, tak mu dali rákoskou přes prsty, nebo mé spolužáky tahali za uši nebo za kotlety. Moje základka trvala jen do 5. třídy a pak jsme museli dojíždět vlakem do sousední vesnice. A když vlak nejel, museli jsme jít čtyři kilometry pěšky i v mínus třiceti.“

„Když mi bylo už víc let, chtěla jsem se vyučit ve Zlíně, konkrétně u Bati vyrábět boty. Ale bylo těžké se dostat někam jinam než na pole nebo do kravína. Chodila jsem také hodně na brigády, protože nebylo moc peněz, vzhledem k tomu, že nás bylo v rodině deset.“

„Nakonec jsem ale stejně skončila v kravíně, protože jsme měli špatné vesnické vzdělání. Pracovala jsem od 2:30 – 7:30 hod. a pak jsem měla pauzu a pak znovu od 12:30 až do 19:30. Provdala jsem se ve 21 letech. To je asi vše, co ti řeknu, jestli se chceš zeptat ještě na něco, tak se klidně zeptej.“

„Ne, dneska už ne, musím domů. Uvidíme se za tři dny, protože máš přijít v neděli na ten oběd a můžeš mi povykládat o té tragédii ve Střelné.“ A tak jsem se rozloučil, šel jsem domů na večeři a po cestě v autobuse jsem přemýšlel nad tím, co mi prababička pověděla.