Moje kamarádka Amálka - Klára Jurišicová - (KNZ-K3)

Mám více kamarádek, ale nejvíce se bavím právě s Amálkou. Je to asi proto, že se s ní vídám často. Nejdříve jsme spolu chodily na základní školu a teď spolu sedíme v jedné lavici v primě na gymnáziu.

Moje první vzpomínka na Amálku je asi z doby, kdy mi bylo pět let. Jela jsem s rodinou na chatu, která se jmenuje Orlí hnízdo. Bylo tam asi deset rodin. S Amálkou mě seznámila mamka, protože jsme byly stejně staré a měly jsme jednou spolu chodit do školy. Ve škole jsme pak měly ještě společnou kamarádku Heďu, ale ta teď s námi na gympl nechodí. Vídáme se ale ve skautu a na dalších programech.

Když jsme chodily do první třídy, bydlela Amálka s rodiči a svým bratrem Péťou u mé babičky v podnájmu hned naproti nám. Mohly jsme si spolu každý den hrát, ale hlavně jsme spolu chodily cestou do školy nebo ze školy a na různé kroužky.

Jednou, když jsme šly ze školy, vyběhl na nás pes z jednoho statku. Já se psů bojím, ale Amálka ne. Dupla silně nohou a zakřičela: „Mazej pryč!“ Pes se polekal a utekl. Já bych si tak snadno neporadila, asi bych utíkala pryč.

Když se Amálka odstěhovala se svou rodinou do jejich domu, pořídili si štěně. Malých psů se nebojím, proto jsem k Amálce často chodila, abychom si s Falkem, tak se její pes jmenuje, hrály.

Nejhorší pro mě bylo, když se Amálka rozhodovala, jestli půjde také na gymnázium, nebo zůstane na základní škole. Měla jsem strach, že půjdu na gymnázium sama a nebudu mít žádnou kamarádku, se kterou bych si tak dobře rozuměla jako s Amálkou. Naštěstí to dobře dopadlo. Amálka udělala také zkoušky a rozhodla se, že půjde se mnou. Jsem ráda, alespoň se mám s kým bavit po cestě a máme společné zážitky.

Mít tak dobrou kamarádku je důležité. Pomáhá ti, je na tebe milá, když se trápíš, tak tě uklidní. Máš si s kým povídat o všem, co tě zajímá, nebo trápí. Přála bych všem, aby někoho takového měli.