Moje babička v Rusku - Sofie Šlichtová - (GP24-K4)

Vypravování se bude týkat příběhu, který mi vyprávěla moje babička Pavla.

Babička byla povoláním učitelka, konkrétně vyučovala cizí jazyky, zejména ruský a anglický. V roce 1977, kdy studovala vysokou školu, za ní přišel její tehdejší pan profesor se zajímavou nabídkou. „Máte možnost odjet na 5 měsíců do Sovětského svazu,“ oznámil všem 20 studentům. Moje babička se v životě nikdy ničeho nebála, a tak neváhala a souhlasila.

Odjezd byl brzy ráno z Prahy. Jeli vlakem. Po cestě se spoléhali pouze na své vlastní zásoby potravin. Jelikož ve Volgogradu, kam mířili, byli už nějací studenti před nimi, tak věděli, že je dobré, si sbalit pestrou a bohatou zásobu všeho, kvůli horší dostupnosti. Cestovali přes noc. Více než 1 den do Moskvy, kde měli přestávku na prohlídku nočního místního Rudého náměstí, a pak zase vlakem 1 den do cílové stanice – Volgogradu.

Všichni se už těšili na výstup, jenže v ten moment přišli za babičkou celníci se slovy: „Co tu děláte s tím jídlem?! To nemůžete přenášet tolik jídla!“

A babička na to: „Ale jak tu máme bez jídla přežít? Nikde ani noha a obchody jsou chudé jako lípy.“

„To nás paní ale vůbec nezajímá,“ vysmáli se babičce celníci v uniformách.

„A teď to tu všechno vyházejte!“ zařvali a bylo po srandě. Až v ten moment si babička s její spolužačkou všimly nápisů na oknech „-zavřeno kvůli kruté zimě.“

„Jak kruté to asi bude, co?“ zasmála se babiččina spolužačka Hanka. To, že tam byla krutá zima, poznali, i když jim celníci při výstupu pomáhali a u každého pasažéra řekli: „Vystupujte pomalu, ať neumrznete.“ Babička mi vyprávěla, že v dobu, kdy tam přijela, teplota dosahovala -35°. Když šli po ulici, tak tamější lidé si na ně ukazovali prstem. Nechápala jsem proč, ale babička pokračovala: „Měli jsme díky té zimě až omrzliny na tváři, zmrzlé řasy, rty zmrzlé tak, že se nedalo mluvit.“  A pak v dubnu tam teploty dosahovaly naopak až +35°.  Jelikož nemohli mít s sebou tolik věcí a kufrů, tak si oblečení a ostatní chybějící věci posílali poštou. Jediná forma komunikace byly dopisy. A babička mluvila celých 5 měsíců v kuse rusky, jelikož bydlela na koleji s dvěma Ruskami.

Babička mi celý tento příběh vypráví ve vtipném duchu a pokaždé říká, že i přes to všechno na výlet do tehdejšího Sovětského svazu moc ráda vzpomíná a je vděčná za ty zkušenosti. Pro mě osobně je moje babička jedna z nejvíce inspirativních lidí. Je moje hrdinka, strašně ji obdivuju a vážím si jí. Jsem ráda, že jsem mohla psát zrovna o ní.