O prameni živé vody - Julie Hajduková a Viktorie Andronikidu (ŽV-K3)

Jednoho krásného den se Anička a Toníček rozhodli, že si půjdou na louku udělat piknik. Když dorazili na krásný palouček, rozložili si deku, ale zjistili, že si s sebou zapomněli vzít do košíčku ovoce. A tak se rozhodli, že když je to do lesa kousíček, půjdou si natrhat lesní jahody, maliny a ostružiny. Na palouček se vraceli s plným košíčkem a těšili se, jak si společné chvilky užijí.

Když přišli k dece, zjistili, že hned vedle leží zraněný ježeček, který se nehýbe a dokonce ani nedýchá. Okamžitě ho zabalili do deky a vydali se hledat pomoc. Hledali v lese, na poli, na louce, ale nikde nikdo. Ušli velký kus cesty, když v tom, před nimi stojí malá, dřevěná chaloupka. Zaklepali na dveře a otevřela jim milá stařenka. Zeptala se jich: „ Jen pojďte dál? Co byste si přáli?“ Děti jí všechno pověděly a taky ji poprosily, jestli by jim se záchranou ježečka nepomohla. Babička byla kouzelná, a protože byla kouzelná, věděla, jak na to, poradila jim, aby nabraly vodu z její studánky, kterou má v rohu na své zahrádce a ježečka tou kouzelnou vodou polili. Děti se zaradovaly, běžely ke studánce, vytáhly vědrem vodu a udělaly tak, jak jim babička poradila. Ježeček se probudil a chtěl odejít po svých. Děti ho ale zesláblého nepustily a zabalily ho zpátky do deky. „Počkej, ježečku, my tě zpátky odneseme tam, odkud jsme tě přinesli.“ Babičce Anička s Toníčkem poděkovali, darovali jí natrhané ovoce a ježečka vrátili zpátky na palouček, zamávali mu a popřáli hodně štěstí a dobrodružství, a pak si šťastně užívali společného odpoledne.

A jestli neumřeli, tak si užívají do dneška…