Kamarádství nezná hranic - Eliška Vondráková - (KNZ-K3)

Jmenuji se Eliška Vondráková. Momentálně chodím do sedmé třídy, ale nepředbíhejme a vraťme se o pár let zpátky.

Do doby, kdy jsem chodila do školky. Vstoupila jsem do cizího prostředí, které jsem neznala a neměla jsem ráda změny a nové lidi. Tam jsem se seznámila s Karolínou. Ihned jsme se staly nejlepší kamarádky a všude jsme od té doby chodily spolu. Ve školce jsme si spolu vždycky hrály a nikoho jiného jsme nepotřebovaly. Byla mi tenkrát podobná povahou. Postupem času se naše povahy začaly měnit a naše cesty rozcházet.

Po školce jsme se také navštěvovaly. Skoro denně. Byla jako moje mladší sestra. Většinou jsme chodily ke mně domů, kde jsme měly spoustu prostoru a možností k dovádění. Ke Káji jsem skoro vůbec nejezdila. Spíš vůbec než skoro. Odmalička každá kamarádka chodila raději k nám na zahradu.

V létě jsme spolu chytaly motýlky. Byla to zábava. Dávaly jsme je pod nádobu a sledovaly jsme je, co dělají. Po chvlíli jsme je zase pustily a našly si jiné. Krásnější a barevnějsí. Rády jsme pletly věneček z pampelišek. Učila nás to moje maminka, jak se to dělá. Dokonce jsme měly i pampeliškový prstýnek. Ten byl moc krásný. Připadaly jsme si jako víly. Vzpomínám si, když mi moje maminka koupila vodní skluzavku. Měly jsme zábavu na celý den. Pořádně jsme se vyřádily a celý den se smály.

V zimě jsme chodily na hory bobovat a lyžovat. Teda jen já jsem lyžovala, Kája lyžovat totiž neuměla, tak bobovala opodál a občas se na mě přišla podívat. Když už jsme byly promrzlé, tak nás maminka vzala do restaurace na jídlo a horký čaj. Po občerstvení jsme šly bobovat spolu. Bobovaly jsme a bobovaly do té doby, než byla tma a pořádná zima. Pak už jsme jely domů.

Do školy jsme měly chodit do stejné třídy. Nakonec jsem chodila do áčka a Kája do béčka. I přestože každá byla na jiné budově, potkávaly jsme se dále. V páté třídě se Kája bohužel  přestěhovala do jiné části města. Začaly jsme se vídat méně, ale vždy jsme našly možnost jak se navštěvovat. Většinou se mnou jezdila co druhý víkend k tatínkovi na návštěvu. Trvalo to dva roky a byly to nejlepší prožité víkendy u tatínka. Později tam již jezdit nemohla a bylo nám to moc líto.

Měly jsme tam taky plno zážitků. Řeknu vám alespoň jeden. Je jich totiž tolik, že to nedokážu ani spočítat. Jednoho dne jsme šly ke slepicím vyčistit potok. Potřebovaly jsme gumáky a lopatu, abychom odházely nepořádek a nepromočily si boty. Kája stála právě na okraji potoka, když jsem zakopla a spadla přímo na ní. A co se stalo? Karolínka spadla do hnoje. Měla kalhoty celé špinavé a smrděla slepičincem. Pokoušely jsme se to umýt, ale nešlo to, tak jsme musely jít domů. Tatínek si ji dobíral a nazval ji Smradlavým kuřátkem. Všichni jsme se tomu smáli.

Teď už jsme starší a už se moc nebavíme ani nevídáme. Naše kamarádství vydrželo přes osm dlouhých let. Byly jsme nejlepší kamarádky a jsem tomu ráda. Mám na to období nejhezčí vzpomínky. Byla s ní vždycky sranda a nikdy jsme se nenudily. Věřím, že za pár let se zase shledáme a obnovíme naše staré přátelství.