O generaci prarodičů - Pavel Kalus (GP-K1)

Prababička Rozinka a její syn, děda Stáňa, žili na Valašsku a byli strašně moc chudí. Rozinka měla 8 dětí. Někteří z dětí už byli dospělí a někteří se právě narodili. Museli jíst z jedné misky, protože neměli talíře. Do školy chodili pěšky, ale děda Stáňa, než šel do školy, každý den chodil odvádět kozy a krávy na pastvu a teprve potom mohl jít. Školu měl sice hodně daleko, ale nic jiného mu nezbývalo, než tam jít pěšky. V zimě jezdili do školy na lyžích.

Jedli například: chleba zelí, brambory a další. Hračky neměli žádné, anebo jenom jednu, ale jinak si mohli hrát s tím, co našli nebo co si vyrobili. Jídlo si vařili na peci. Doma svítili svíčkami, protože neměli elektřinu. Dokonce neměli ani vodu, takže si pro ni museli chodit do studánky.

Po základní škole nebylo běžné jít na další školu, ale šli se učit k sousedovi, který už měl práci. Když byl děda starší, a našel si za holku babičku Marušku, která umřela rok po mém narození. 

Moje babička Maruška se narodila v Polsku během druhé světové války a můj praděda v ní byl a zemřel v ní. Německá armáda zapálila prababičce dům, takže museli bydlet u těch hodných lidí. V roce 1952 se po válce v Polsku žilo strašně moc chudě a maminka od babičky, která se jmenovala Gertruda, se rozhodla utéct do Čech. Ale i v Česku bylo krušno a bydleli v jedné místnosti a nosili šaty třeba i tři roky v kuse.