Rodinná katastrofa - Sofie Martináková (GP-K2)

Psal se rok 1945. Blížil se konec 2. světové války. Německé vojsko šlo přes vesničku Štěpánkovice, kde žila i má prababička Edeltrauda. Všichni začali utíkat do vnitrozemí. Prababička, sourozenci a rodiče jeli vozem. Jenže vysoko na nebi, přímo nad jejich hlavami,  začalo bombardování. Lidé začali panikařit a ustrašeně se krčit k zemi. Snažili se schovat, kam se jen dalo.  Bohužel jedna z bomb vybuchla blízko vozu. Prababiččina sestra bohužel na místě zahynula. Byl jí pouhý měsíc. Její maminka byla poraněna a otec s dětmi jen otřesen.

Odjeli sice do nemocnice, ale prababiččina maminka bohužel v nemocnici zemřela. Obě s dcerou zemřely tragickou smrtí. Otec jel s prababičkou a jejím bratrem Vendelínem zpátky domů. Jenže rok na to otec zemřel na rakovinu.

Prababička s bratrem zůstali sirotky. Ujaly se jich sestry od maminky. Hermiona a Marie. Marie vychovávala prababičku a  Hermiona bratra Vendelína. Žili odděleně. Prababička se u Marie měla dobře, ale její bratr u Hermiony ne!! Musel neustále pracovat. A jídlo? Nedostával skoro žádné! Všichni byli chudí  a bydleli v podnájmech, domy byly vybombardované a zničené. Jídla bylo pomálu, velmi těžce se dalo v tomto poválečném období sehnat.

Pokud jste si v tuto chvíli mysleli, že příkoří naší rodiny skončilo, jste na omylu. Čtěte tedy dál mé vyprávění. Prababička začala pracovat už  ve 14 letech a  také se brzy vdala. Její manžel se jmenoval Gerhard. Měl také tragickou nehodu. V 10 letech si hrál s kamarády na poli s granátem. Jako dítě vůbec netušil, co může způsobit nevybuchlá munice, granáty, zbraně. Utnulo mu to nohu, jednoho chlapce to zabilo. Od té doby pradědeček neměl nohu a musel se s tím chtě nechtě vyrovnat.

Prababička měla v 18 letech první dítě, Karla. Poté měla mou babičku Irenu a úplně poslední dítě Alenu. Alena měla od narození svalovou dystrofii. Karel ji dostal až po vojně. Moje babička ji naštěstí zatím nedostala. Její manžel ji po nějaké době opustil, a emigroval do Německa. Nechal prababičku se třemi dětmi úplně samotnou. Prababička poslala návrh na rozvod a už s ním nechtěla mít nic společného.

Ano, tato doba byla těžká, zvlášť pro některé lidi. Každý musel mít práci a pomáhat. Žádné počítače, telefony, sociální sítě atd., zkrátka jiná doba. Já jsem moc ráda, že jsem v této době nežila a že jsem, kde jsem.

A jak bych řekla: buď rád za to, co máš. Ale i tak není tato doba bez chyby☺.

A na závěr uvedu ještě tento citát: 

“JESTLI NAJDEŠ V ŽIVOTĚ CESTU BEZ PŘEKÁŽEK, URČITĚ NIKAM NEVEDE.”