Můj vzor - Eliška Buriánková - (GP24-K2)

Mám nejlepšího dědečka na světě. Jmenuje se Pavel a pro mě a mou sestru vymýšlí neustále nějaké hry, zábavu a aktivity. Mám ho moc ráda, a proto bych vám o něm chtěla něco napsat.

Děda se narodil na konci 60. let dvacátého století v Ostravě mé prababičce Marušce a pradědovi Milanovi. Bydleli v rodinném domečku v okrajové části jménem Antošovice. Do školky musel s maminkou jezdit do Koblova autobusem, protože auto neměli. Už ve školce dělal děda vylomeniny. Po obědě nechtěl spát, stejně jako já později. Tahal holky za copánky a zlobil paní učitelky. To já jsem nikdy nedělala. A když chodil do školky, tak jeho největším snem bylo, že až vyroste, tak se stane kapitánem na lodi.

Na základní školu už jezdil autobusem sám až do centra Ostravy. Ve škole už tolik nezlobil, protože měl ráno doma spoustu povinností. Než vyrazil na autobusovou zastávku, tak musel pustit slepice a dát jim vodu a zrní. Musel nakrmit králíky a dát misku s jídlem psovi. Ale i tak se mu občas nějaká ta lumpárna povedla. Například s klukama ze třídy soutěžili, čí chleba s máslem nebo pomazánkou vydrží na stropě třídy přilepený nejdéle. Nebo po sobě házeli houbou a křídou, běhali po chodbě a nejednou někoho srazili. Nejhorší srážka byla s třídní učitelkou, které se rozsypaly všechny sešity a učebnice. Za tohle dostal děda třídní důtku. Tím se ale nikde moc nechlubí. Stejně tak se nechlubí tím, že mamce utíkal, aby ho nemohla vzít k zubaři na rovnátka. To já jsem mamce neutekla, a ani jsem se o to nepokoušela, takže rovnátka už dnes nosím. Děda taky utíkal ven, aby nemusel chodit na housle, které ho strašně nebavily. Chtěl totiž být kosmonautem a létat do vesmíru. Tajně začal jezdit na motorce po polích a tam, kde ho nikdo neviděl.

Po základce nastoupil děda na gymnázium. Tam už na hlouposti čas nebyl a musel se učit. Ale stejně občas, v pro něj nudných hodinách, hrál se spolužákem lodě nebo piškvorky.  Zpočátku se moc neučil, ale pak mu došlo, že to musí dohnat, a taky to dohnal.  Taky si udělal řidičák na motorku, aby mohl jezdit do školy a ne po polích. Na gymnáziu se také rozhodl, že pak chce jít na vysokou školu a dělat něco okolo počítačů. V té době jich bylo málo a nikdo pořádně nevěděl, co to je. Začal taky více číst, ale většinou to byly knihy zakázané komunisty. Poslouchal také zakázanou hudbu.

Udělal přijímací zkoušky na vysokou školu a na další čtyři roky měl odklad od vojny. I když ne úplně. Dva roky ve škole musel chodit na vojenskou přípravku. Po promoci narukoval na základní vojenskou službu. Jezdil dokonce v tanku a obrněném transportéru. Naučil se střílet a házet  granátem. Naučil se i morseovku a jiné typy šifrování.

Po vojně nastoupil na ČSAD, kde měl na starosti programování na počítačích. Ale nebyly to počítače jak je známe dnes. Jeden takový počítač zabral celou místnost, které se říkalo počítačový sál a kvůli chlazení tam byla veliká zima. Informace se zadávaly pomocí děrných štítků a bylo to velice složité.

Ale i při práci si děda našel čas na klukoviny a s mladším bratrem opravoval auta, ve kterých pak jezdil. Jednou, když něco opravoval pod autem, které místo zvedáku drželi jeho kamarádi, auto spadlo a zlomilo dědovi obě nohy. Ale i se sádrami jezdil děda s bratrem na motorce. 

V zaměstnání se děda seznámil s mou babičkou, která už v té době měla dvě dcery z předchozího manželství. V roce 2014 jsme se narodily my dvě se sestrou. Už od malička s námi děda vyváděl hlouposti a vylomeniny. Dodnes vymýšlí pro nás dvě a sestřenici s bratrancem různé soutěže, hry, šifry a úkoly. Naposledy to byla halloweenská stezka odvahy na chalupě, kde mi přestala fungovat čelovka. Nakonec jsem ji zvládla jen s lampionem.

Je to úžasný člověk, který mě inspiruje, rozesmívá a je mým vzorem. Dokáže být ale i velmi kritický a přísný, když se mi něco nedaří. Mám ho moc ráda.