Generace prarodičů aneb jak se žilo po válce - Ondřej Stojanov - (GP24-K3)

Psala se padesátá léta minulého století, když na svět přišla moje babička a děda. Poválečné období bylo samozřejmě v mnoha věcech odlišné. 

První věc, která se mi vybaví, je tehdejší politický režim, za kterého byla většina věcí spíše zakázaných než povolených. Jedna věc, kterou však museli naši dědečci splnit byla povinná vojna, která trvala rok a půl. Rok a půl bez rodiny a spolužáků, navíc v jiném městě. Můj děda byl třeba v Českých Budějovicích, jeho kamarád odcestoval do Bratislavy.

V domovech se svítilo jen, když to bylo nezbytné. Za plyn a elektřinu se tehdy platilo hodně peněz, takže se muselo šetřit. 

Jedna z věcí, kterou prarodičům závidím je, že za nákup se platilo „málo peněz”. Kdo ví? Třeba za 100 let budou naši vnuci vzpomínat na časy, kdy rohlíky stály 'jenom' 20 korun.

Nedílnou součástí našich životů se stala v poslední době veškerá elektronika. Tím myslím telefony, počítače, tablety a vše těmto věcem podobné. My máme možnost si kdykoliv zapnout televizi a víme, co se v republice a ve světě děje, zatímco moje babička vždy o víkendech ráno chodila do obchodu a kupovala mj. nejnovější vydání časopisů. Když naši dědečci a naše babičky začali chodit do školy a chtěli si zkrátit čas o přestávkách, brali si do školy různé společenské hry, nebo si vymýšleli hry vlastní. Nám stačí zapnout si telefon a o zábavu je víceméně postaráno.

Naše děti se budou bavit o vynálezech, které ještě dlouho zůstanou neobjevenými. A budou se pozastavovat nad tím, jak naše generace dokázala bez nich žít a fungovat. Svět se rychle mění. Užívejte si tak věcí, které budou brzy zastaralé, jako třeba obyčejná auta, která jezdí na naftu. Bude se nejen na ně totiž za padesát let vzpomínat.