Moje babička Danuška - Nina Svěrkošová (GP-K3)

Moje babička vyrůstala na vesnici v Horních Datyních se svojí rodinou. Žili v domě, který si sami postavili, protože kdysi nešlo zavolat žádným stavebním firmám, aby to udělali za vás. V Datyních žije dokonce až do teď. Jako malá chtěla být švadlenou, protože kdysi bylo těžké si koupit šaty a v babiččiném případě jí je vždycky šila teta, potom až kolem 15 let se naučila šít sama. Jak začala chodit do školy, tak se chtěla stát učitelkou, to ji ale potom přešlo a protože milovala matematiku, tak až byla dospělá, stala se účetní.

Zpátky k jejímu dětství. Jak byla malá, tak moc nejezdila na dovolené, protože její rodiče měli moc práce, i když jejich práce byla hospodaření a to udělali doma. Měli svoje krávy, všechny potraviny si pěstovali sami, protože měli pole a hodně ovocných stromů. Ale později jim komunisté všechno sebrali, museli jim dát svoje pole, dobytek, nechali jim jen malé místo pro své hospodářství. Babiččina mamka musela pracovat v kravíně a později, jak byla babička větší, tak musela taky, ale nebylo to tak špatné, aspoň dostávala měsíčně nějaké peníze, protože rodiče jí začali dávat kapesné, až byla na střední.

Babička chodila do školy, která byla hned vedle jejího domů (a funguje doteď a chodila tam i moje mamka). Poté začala dojíždět do Vratimova na střední. Škola jim končila ve 12 hodin a po škole šli domů na oběd. Když nepočítáme všechny ty špatné věci, které se staly, tak babička říkala, že se žilo klidně.

Když někomu chtěla zavolat, musela jít na poštu, protože doma skoro nikdo neměl telefon. Také když neměli mobily, měli více času na hraní s kamarády, takže např. šili panenkám oblečení, v zimě sáňkovaly, chodili k potoku, kluci vždycky udělali kluziště, tak bruslili. Babička pomáhala doma na poli, ale dělala jenom takové lehké práce, např.  trhala plevel nebo obracela seno. Co se jídla týče, např. Banány v té době vůbec nebyly a pomeranče byly taky dost exotické, vždycky o Vánocích na ně byla tak jedno až dvouhodinová řada a každé dítě dostalo jen jeden pomeranč.

Musím přiznat, že jsem toho hodně o babiččině dětství nevěděla, a jsem ráda, že teď už vím.