Má-te me-ze-ru – spa-dne-te do té-ru! - Anna Dluhošová - (GP24-K3)

Je 28 října. Nádherný den, svítí sluníčko, všechno se barví do oranžova. S babičkou sedíme na zahradě na lavičce a kolem poskakují naše kočky. „Babi, že mi povyprávíš nějakou příhodu ze svého dětství. Něco, co už by se jen tak nestalo. Prosím.” „Andulko, toho je tolik, že sama nevím, co bych ti povykládala. Tak třeba...” Obě dvě zavíráme oči a přesouváme se do doby, kdy byla babička ještě školačkou, do roku 1962.

 To už je dávno, opravdu hodně dávno. Tehdy mi bylo osm let a právě začaly letní prázdniny. To léto jsem měla strávit u tety a strejdy na vesnici blízko Brna.

„To bude super!“ říkám si.  Mám tam hodně kamarádů. Katušku, Irenku, Elišku, Emila, Jarka a to ještě není všechno. Představuju si, že to s nimi zase bude ohromná sranda. Určitě půjdeme chytat pstruhy, koupat se, hrát si na schovávanou a na honěnou. Hmm. Anebo co bychom ještě mohli podniknout? Už se hrozně moc těším.

Do kufříku jsem si zabalila čtvery šaty a jedny, ty nejkrásnější, jsem si nachystala na židličku vedle postele, abych si je další den rychle oblékla a vyrazila na cestu. Rodiče mi oznámili, že pojedu sama vlakem, že už jsem veliká holka.

Dneska odjíždím a už se nemůžu dočkat. Maminka pro tetu a strejdu upekla ořechovou bábovku. A taky mi připomněla, ať tam nikoho nezlobím a ať se mi nic nestane. Samozřejmě, že se mi nic nestane. Co by se mi asi tak mohlo stát?

Na vlakové zastávce mě netrpělivě čekal strejda. „Ahoj, tak poprvé sama,” přivítal mě. „Cestou k nám to musíme vzít lesem, protože tady opravují silnici. Tak dávej pozor.” Cesta rychle uplynula, pozdravila jsem se i s tetou a šla si hrát za ostatními dětmi, které už na mě taky čekaly.

„Děcka, ahoj, víte co? Já tady s vámi budu celé prázdniny.” „Jó!” volá Katuška. „No tak to si ty prázdniny pořádně užijeme, Maruško!” hlásí Emil nadšeně. Jarek navrhuje: „Co kdybychom zašli k potoku?” „Dobrý nápad,” Irenka na to, „jo, ale musíme jít lesem.” „Ale nemusíme. Ty se snad té silnice bojíš, nebo co?” „Já bych šla taky lesem,” vložila jsem se do toho, ale nakonec jsme se dohodli, že se vydáme podél opravované vozovky. Když si budeme dávat pozor, tak se nic nestane, že? To si mysleli asi všichni.

Díváme se pod nohy. Spěcháme, ať toho stihneme co nejvíc. „Kdo dorazí k potůčku poslední, nebude lovit pstruhy!” Rozeběhli jsme se, Eliška běžela vepředu a vesele křičela: „Má-te me-ze-ru – spa-dne-te do té-ru!” „Jen počkej!” Běžím jako splašená, chci sestřenici dohnat, najednou zakopnu o trs trávy a letím jako neohrabané ptáče, co zkouší poprvé létat, přímo do rozlitého černočerného téru na vozovce.

„Aaau!” Nemohla jsem se ani hnout. Bylo to strašlivě lepkavé a páchlo to. Moje blonďaté vlasy se proměnily v havraní hnízdo. „Maruško, ty jsi úplně černá. Jak se ti to povedlo?” ptá se šokovaná Irenka, „Eliško, zaběhni pro tetu, to sami nezvládneme!” Zatímco Eliška běžela pro tetu, ostatní mi pomáhali odlepit se od cesty a vstát.

Udýchaná teta nade mnou spráskla ruce: „Božínku, holka jedna, ty vypadáš. Jako z těch vašich šachet. Takové krásné šaty to byly! Co řeknu vašim? No, hlavně, že jsi celá“

 Ve světnici jsem stála snad celé hodiny, strejda mi stíral tér z kůže acetonem. Teta se mi snažila zachránit moje dlouhé vlasy, bohužel nakonec to vyřešily až nůžky. Teta se rozjela podle časopisu Žena a móda. Zničené šaty letěly do kamen. Celý zbytek prázdnin jsme se pokoušeli smýt ze mě zbytky černé hmoty a hlavně jsme uvažovali, jak ten moderní účes opatrně vysvětlíme mým starším rodičům.

Otevřely jsme oči. „No babi, tak to bylo fakt něco. Úplně jsem si to představila. A že si to tak pamatuješ? Vždyť se to stalo už před hodně lety.” „No to víš, na některé příhody nezapomeneš nikdy.”