Kterak babička na saních do žumpy vjela - Tobias Navrátil - (GP24-K2)

Blíží se už pomalu zima, která má být podle starých pranostik bílá a jedna z nich nám říká, jak 11. 11. přijíždí Martin na bílém koni. I když je mi už 12 let, tak jsem takovou zimu ještě nezažil, natož nějakého “Martina.“ Většinou je nad nulou a když už nějaký ten sníh napadne, tak vzápětí hned zase roztaje. O něco lepší je to někdy na horách, ale v posledních letech není moc sněhu ani tam.

Občas koukám na staré české filmy nebo pohádky a závistivě hledím na zasněžené krajiny a metrové závěje. Ne, že bych chtěl, abychom se tady ve městě brodili v závějích, ale alespoň pár centimetrů sněhu by spadnout mohlo.

Moje babička mi často vykládala, jaké kdysi zimy byly, jak stavěli sněhuláky, koulovali se, brodili závějemi do školy a jezdili po sněhu na všem, co se dalo použít jako dopravní prostředek.

Jednou si vzpomněla na příhodu, kterou bych ale fakt zažít nechtěl.

“Tehdy bylo opravdu hodně sněhu, “ začala s vyprávěním, “ a my jsme se museli nějak dostat do školy a z ní. Běžné bylo, že jsme měli všichni dřevěné sáňky a na těch jsme pak jeli z kopce, kde stála škola, pěkně domů. “To by byla nádhera, “ zasnil jsem se, ale hned si uvědomil, že bydlím od školy kousek a v tom dnešním provozu by to asi neklaplo. “Nebylo to jako dneska, pokračovala babička, jako by četla moje myšlenky, provoz byl minimální a na okraji města skoro žádný. Prostě jsem popadla sáně, táhla jsem je až do školy a těšila se, jak si tu jízdu ze školy užiju a budu za chvilku doma. “A byla jsi?“ ptal jsem se zvědavě, poněvadž mi bylo jasné, že jen tak to nevypráví.” Byla,” nezklamala mě babička, akorát jsem ještě týden “voněla” nikoli po levanduli, ale po něčem úplně jiném.” “Co se stalo?” zeptal jsem se netrpělivě. “Nooo, jak nabraly ty saně z kopce rychlost, letěly jak vítr a už jsem je moc neovládala. Vlítla jsem před dům a jela ještě nějakých pár metrů po zahradě, kde byla žumpa. Ta byla zcela pokryta sněhem a pod ním to víko asi nevydrželo...” Já jsem taky nevydržel, začal jsem se smát na celé kolo.

“Mně k smíchu tehdy moc nebylo, smála se babička se mnou, lovili mě v tom mrazu a sněhu dobrých pár minut. Měla jsem štěstí, že nebyla moc hluboká, kdoví, jak by to dopadlo. I tak mě tvoje prababička drhla ještě týden a nikdo se mnou nechtěl sedět.”

Smál jsem se ještě cestou od babičky, i když jsem musel uznat, že bych to sám zažít nechtěl.