Už nejsou s námi aneb Pozor kam šlapeš - Hana Janásková

„Bum, prásk!“ ozvalo se z pole a tento zvuk se stal osudným v očích mého tehdy tříměsíčního dědečka Jirky.

Bylo krásné slunečné léto roku 1945. V malé vesnici Hrabyně, která leží v půli cesty mezi Opavou a Ostravou bydleli v rodinném domku moje prababička Marie a praděda Bohumil, kteří měli 3 děti. Nejmladší z nich byl můj děda. Před pár týdny skončila 2. světová válka a dědečkovi dva starší bratři Bedřich a Miroslav si užívali teplého dne. V letním dopoledni jim udělalo radost běhání a dovádění na poli kousek za stodolou. Starší Bedříšek, který měl 6 let, si hrál se svým o 3 roky mladším bráškou Mirečkem. Hráli si na vojáky, na slepou bábu i na stopaře. Procházeli polem, plazili se, hledali stopy, ale ještě netušili, že jim zbývá posledních pár minut života. „Béďo, Mirku, pojďte na oběd.“ Zavolala na chlapce jejich maminka s mým spícím dědečkem v šátku. Kluci se rozběhli z pole, aby nečekala, a taky proto, že měli velký hlad. Máma se otočila k odchodu, když v tom se ozval ohlušující výbuch. Se strachem v očích se ohlédla, ale bylo pozdě cokoliv dělat. Rozhostilo se ticho a moje prababička slyšela jenom zběsilý tlukot vlastního srdce. Jeden ze sourozenců šlápl na nevybouchnutou minu z války a oba bratři přišli na místě o život. Po pár dnech se konal klasický vesnický pohřeb v hrabyňském kostele. Velkou radost mých praprarodičů z konce války vystřídala neskutečná bolest nad ztrátou dvou dětí.

Můj dědeček už zůstal jedináčkem, ale občas přemýšlí nad tím, jaké by to bylo, kdyby se tato strašná skutečnost nestala.