Kamarádství nezná hranic - Tereza Weissová - (KNZ-K4)

Snad každý potřebujeme nějakého kamaráda, i toho zvířecího. Dnes vám budu vyprávět o chlapci a psovi, kteří se stali nerozlučnými kamarády.

George byl obyčejný kluk, jenž žil se svou rodinou v malé vesnici. Tento chlapec měl jedno velké přání, a tím bylo mít svého psa. Velice ho bolelo, když viděl, že skoro každé dítě má svého psího kamaráda, se kterým si hraje v parku a zahlcuje ho veškerou svou láskou. Vždy sedával u okna a doufal, že jednoho dne najde toho svého. Vždy když padala hvězda si přál, aby se jeho přání konečně vyplnilo, ale všechno bylo marné. Jeho rodiče si psa dovolit nemohli, protože sotva vystačili s tím, co měli. George to moc dobře věděl, a tak předstíral, že je všechno v pořádku a nic mu nechybí. Jeho bolest byla ovšem tak velká, že se nakonec uzavřel sám do sebe.

Jednoho dne se ale všechno změnilo. Bylo letní páteční ráno, sluneční paprsky prosvítaly do pokoje a George probudily. Nechtělo se mu z postele, ale nakonec se přemohl, převlékl se, vyčistil si zuby a sešel po schodech za rodiči. Ti už na něj čekali u snídaně. Když dojedli, George se rozloučil s rodiči a šel do školy jako každý jiný den. Cestou přemýšlel o víkendu, na který se moc netěšil. Z přemýšlení ho náhle vyrušil zvláštní zvuk, který vycházel z úzké uličky. Zastavil se a podíval se tam, ale nic tam neviděl. Dostal trochu strach, a tak se rozhodl, že bude lepší jít dál. V tu chvíli se z uličky cosi vyřítilo, skočilo po něm skočilo a povalilo ho na zem. George vyjekl, zakrýval si rukama obličej, ale pak si všiml, že to cosi je ve skutečnosti pes! S úlevou si uvědomil, že zvíře mu nechce ublížit, ale jen ho přátelsky přivítat. Poté, co vstal, si psa začal prohlížet. „Kde ses tady vzal hochu? Ani obojek nemáš. Ztratil ses?“, říkal si George spíše sám pro sebe.   Byl pěkně zmatený a nevěděl co si počít. Pokud by se pes někomu ztratil, měl by určitě obojek. Navíc vypadal zanedbaně: jeho srst byla špinavá a také byl docela vychrtlý. George tedy usoudil, že se jedná o toulavého psa. Na první pohled šlo o křížence neznámého původu. „Hm tak jak ti budeme říkat? Co třeba Boris? To je dobrý ne?“, zeptal se George psa, který očividně nejevil žádný zájem. „Fajn, tak Bernard?“, nevzdával se George a zkoušel jedno jméno za druhým, přestože pes vůbec nereagoval. „Max? Co tohle? Jestli se ti nelíbí ani tohle, tak to vzdávám!“. K jeho velkému překvapení pes zavrtěl ocasem a zaštěkal. „Výborně! Tak teda Max.“. George se podíval na hodinky a zděsil se. Vyučování už dávno začalo. Rozloučil se tedy s Maxem a utíkal do školy.

Ten se mu vůbec nedařilo. Kvůli pozdnímu příchodu ho učitelka před celou třídou hrubě pokárala. Aby toho nebylo málo, zapomněl na domácí úkol a zkazil písemku. Ze školy odcházel unavený a smutný a úplně zapomněl na Maxe. Proto ho velmi překvapilo, že ho uviděl vrtět ocasem na stejném místě. „To jsi na mě fakt celou tu dobu čekal?“, divil se George a drbal Maxe za ušima. Chvíli s ním zůstal, ale se chystal jít domů, Max ho následoval. Přes veškeré domlouvání se mu nepovedlo psa zbavit a ten ho doprovodil až domů. George se bál, aby Maxe neviděli jeho rodiče. Nechal psa venku a vešel dovnitř. „Mami? Tati? Jste doma?“. Nikdo však neodpověděl. Pak si všiml vzkazu na stole, na kterém stálo: „Ahoj zlato, dnes budeš sám doma, oba musíme zůstat v práci. Vrátíme se v sobotu odpoledne. Večeři i oběd máš v lednici, pořádně si to ohřej. O tom pozdním příchodu si promluvíme později. Máme tě rádi, máma a táta,“. 

George byl nadšený. Může si vzít Maxe domů a postarat se o něj! Vyšel ven a zavolal Maxe dovnitř. Pes poslušně přišel, chlapec ho zavedl do koupelny a pořádně ho vykoupal, i když tomu se to vůbec nelíbilo. Udobřil si ho ale tím, že se s ním rozdělil o večeři, kterou pes hladově zhltnul. Pak šli spolu ven do parku, kde George házel Maxovi klacky, běhali spolu a užívali si den. George byl po dlouhé době opět šťastný. Když přišli domů, znovu něco pojedli, dívali se na televizi a ponocovali. Pak si šli lehnout a Max skončil u George v posteli. Bylo vidět, že je rád, že má nový domov.

Ráno začal mít George velké obavy. Nechtěl se s Maxem loučit, ale věděl, že rodiče psovi nedovolí zůstat. Navíc bude mít co vysvětlovat, že si vůbec dovolil přivést domů toulavého psa. Čím víc se blížilo odpoledne, tím víc jeho strach rostl. Při pomyšlení, že bude Maxe muset odvést pryč, mu bylo do pláče. Tohle mu přece nemůže udělat! Najednou zazvonil telefon. To asi volají rodiče, pomyslel si George, když zvedal sluchátko.

„Georgi, jsme na cestě na domů. A máme fantastickou zprávu! Oba nás v práci povýšili a s tátou si myslíme, že bychom ti konečně mohli splnit tvoje přání a pořídit si psa! Co na to říkáš? Probereme to doma hned, jak se vrátíme“. George nejdřív nechápal, co mu matka právě řekla. Pak mu ale došlo, jak fantastická zpráva to je. „Mami já už jsem si ho vybral!“, smál se radostně George.

Dál není moc co dodat. Rodiče přijeli domů a Maxe si na první pohled zamilovali. S George a Maxe se stali nerozluční kamarádi a všichni byli šťastní.