Kamarádství nezná hranic - Dmytro Komisarov - (KNZ-K4)

Přátelství je jednou z nejdůležitějších věcí v životě každého člověka. Přátelství je založeno na společných zájmech, vzájemné podpoře, porozumění a hlavně důvěře. Když si lidé nemají o čem povídat, pak pro ně prostě nemá smysl komunikovat.

Přítel je velmi důležitá osoba v životě každého z nás. Občas si chcete s někým promluvit, sdílet své problémy a tajemství, vylít si duši. V takových chvílích je velmi špatné být bez přátel, protože to nejintimnější lze sdílet pouze se skutečně blízkou a důvěryhodnou osobou. „Jen přátelé“, to neříkejte. Opravdový přítel nebude neustále mluvit o sobě. Určitě vás bude poslouchat a můžete se s ním jen bavit, odpočívat, smát se, diskutovat o svém oblíbeném filmu nebo o čemkoli jiném. O všem na světě. Přátelé jsou známí nejen v nesnázích, ale i v radosti.

Bohužel si spousta lidí neváží svých přátel nebo přátelství obecně. Ale… Někdy v jejich životě přijde okamžik, kdy cítí, že jim něco chybí, něco velmi blízkého a drahého, jako kus duše. Tehdy si lidé začnou vážit tohoto vysokého citu – přátelství. Nemůžete ho vyhrát v loterii nebo si jen najít kamaráda na ulici. Přátelství je velmi složitý vztah. Neobjevuje se jen tak z ničeho nic. Jakýkoli vztah, včetně přátelství, je třeba budovat a budovat v průběhu času. To je ta nejtěžší práce – vybudovat přátelství. Najít ho a pak si ho udržet, neztratit ho.

Za můj život před válkou jsem měl spoustu přátel, kamarádů a známých. S některými přáteli jsem byl v kontaktu už odmalička nebo od prvního ročníku školy. Za tu dlouhou dobu jsem se s mnoha lidmi z různých důvodů přestal kamarádit. A většina z toho zůstala přáteli, které nejvíce znám a kterým nejvíce důvěřuji.

Když začala válka, po prvních dnech zmizela elektřina. Voda, plyn a připojení k internetu nebyly výjimkou. Celý měsíc jsem byl s rodinou izolován od informací. Nevěděl jsem nic, včetně toho, co se stalo s mými přáteli. Někdy po 15 dnech už mě nic neděsilo. Ne hlasité výbuchy, ze kterých se třásl celý dům, ani hořící domy naproti, ani zima. Už mi to bylo jedno. Jen jsem chtěl, aby to všechno skončilo. Bez ohledu na to, jak. Smrt nebo evakuace. Ale v hloubi duše jsem myslel na přátele. Jak se mají, kde jsou, co je s nimi, jsou vůbec naživu?

Když celá tato hrůza skončila a já mohl s rodinou opustit vojenské operace, pak jsme se přes slabé připojení a internet snažili propojit s každým z našich známých. Postupně jsem každý den a týden zjišťoval, kde jsou moji přátelé a příbuzní, v jakém jsou stavu a podobně. Po dlouhé době jsem se znovu spojil se všemi svými přáteli. Byl to skutečný zázrak, že byli všichni naživu, bez zranění a v bezpečí. Moje radost neznala mezí. Všichni žijí, vše je v pořádku, moje naděje byla vyslyšena. Když jsme všichni byli v Evropské unii, pokračovali jsme v podpoře komunikace přes internet.

Nyní studuji v nové škole, v nové zemi s novým jazykem a jinými lidmi. Zpočátku jsem se bál a nebylo mi to příjemné, ale pochopil jsem, že jsem se do takové situace nedostal jen já, ale i moji přátelé a další Ukrajinci. Teď je to pro mě v jiné zemi mnohem jednodušší, jazyk se zpřehlednil, úkoly jsou jednodušší. Spolužáci se ke mně chovají mile, přestože jsem z jiné země a neumím jejich jazyk.

Stále mluvím se starými přáteli, naše přátelství se jen upevnilo. A ve vzdálené budoucnosti plánujeme setkat se všichni dohromady. Proto se mi zdá, že v naší době přátelství nezná hranic. A nezáleží na tom, kde jste, jak vypadáte a jakým jazykem mluvíte, pokud jste dobrý člověk a přítel.