Pohádka O lidech a všedních i nevšedních věcech - 3. díl
Jakpak asi vypadá ta paní?
Je krásná, vysoká, má milé oči, ale trochu neupřímný, pokřivený úsměv. Má rudě namalované rty a modré stíny na víčkách, nabarvené a načesané vlasy. Na sobě má někdy elegantní kostýmek, jindy šaty křiklavých barev.
Vypadá mladě, ale je stará jako lidstvo samo a je také tak proměnlivá. Neustále se totiž mění. Někdy je mladá a krásná, jindy se náhle změní v ošklivou stařenu, pak ve zralou ženu středního věku a někdy také v malé roztomilé děvčátko. Nikdy vlastně nevíte a nikdy si nejste jisti, kým je a koho v ní potkáte. A tak ji také jen stěží poznáte. Tak jako tito dva kluci.
Zahlídla je zpoza stromů v lese.
„Copak tady dělají? Hmmm, takoví kluci. A nebojí se? Trochu si s nimi pohraji, ať se tolik nenudím..!“
Paní Lest je totiž velice hravá; ráda si s někým jen tak pohrává, ne vždy chce ublížit, jen se někdy velice nudí a hraje si občas s ostatními jen tak pro zábavu. Někdy však umí být hodně zákeřná. Obyčejně tehdy, bojí-li se pana Strachu. Pak bývá i zlá. Paní Lest se prostě nesmí setkat s temným a velikým panem Strachem.
„Kluci, kluci, ahoj, kde jste?“
A vyskočí a v podobě malé holčičky se vesele směje a culí na oba vyjevené kluky, kteří se jí pořádně, ale skutečně pořádně a hodně lekli.
„Uff, holka jedna, kde ses tady vzala?“
„Jen tak jsem se lesem sama potloukala. A co vy dva? Nikdo vás doma nečeká? A přicházíte sem zdaleka?“ zeptala se ta malá a potutelně se na ně pousmála.
„Jestli nás doma nikdo nečeká? Proč se tak hloupě ptáš? To víš, že čeká, ale nemůžeme najít cestu zpět. Ty ji snad znáš?“
„A kde to je zpět?“ zachechtá se Lest. „Kam se chcete vrátit, když už jste jednou odešli? Nikdy se přece nikam nevracíme! Odcházíme, vše pořád končí, v každé minutě, cesty zpátky nejsou, vy to nevíte?! Haha!“ A ta malá se hrozivě rozesměje a najednou a nečekaně se jim před očima proměňuje ve starou ženu, shrbenou smíchem až k zemi.
„Petře, Tomáši!“
Zazní najednou a silně lesním porostem.
Co vede tohoto muže neomylně vpřed? A zrovna ve chvíli, kdy jeho děti ovládla znuděná paní Lest?
Na bílých krystalcích sněhu vedle něj stojí nenápadná křehká žena, která je oděna v bílý šat, utkaný z nepatrného strachu a z veliké dávky naděje. Jmenuje se Zodpovědnost. Na rozdíl od paní Lsti je tato paní velice pobledlá a neměnná, má však veliké oči, naplněné úsměvem a laskavostí.
Paní Lest s údivem až zasyčí a pod jejím pohledem se mění v prach. Marně se ji v úleku snaží kluci zachytit. Ve stejném okamžiku ji se zakvílením odnesl zimní vítr, který si až doposud pohrával a šelestil v bezlistých stromech.
„ Kluci, kde jste?“ Zdá se, že radostné setkání se blíží.
V místnosti domku však žena neustále pláče a její host – pan Strach – se zrovna rozprostřel do všech stran a koutů celého domečku. A vypadá to, že jen tak brzy neodejde.
