Jak se z nikoho stal někdo - Hana Prokopová - (KNZ-K4)

Příběh, který vám budu vyprávět, se skutečně stal. Ovšem před velmi dávnými časy. Dnes už si jej většina lidí nepamatuje a zná ho jen málokdo. Neboť v sobě ukrývá pravdu, jakou si nikdo nepřipouští. Abychom mohli objevit to, co našel hlavní hrdina našeho příběhu, musíme se vrátit v čase o mnoho a mnoho tisíciletí zpět a ještě mnohem dál.

V jedné vesnici daleko od všeho a uprostřed ničeho, stál velmi zvláštní dům. Asi si říkáte, čím by tak mohl, vždyť to byl skutečně jen dům. No, pravdou je, že navenek vypadal skoro úplně obyčejně, až na to, že byl opravdu obrovský. Člověk by řekl, že kdyby tam bydlelo deset lidí, měli by tam pořád dost místa. Obyvatelé vesnice k němu moc nechodili, vlastně by se dalo říct, že pokud to šlo, tak se mu vyhýbali. Ve skutečnosti nešlo ani tak o jeho vzhled, jako o to „co“ je uvnitř. Teda lépe řečeno „kdo“ je uvnitř. Bydlel tam totiž velmi prazvláštní muž. Nikdo nevěděl, odkud se tam vzal, a pokud to někdo opravdu věděl, tak jedině on sám. Moc se toho o něm nevědělo, a k tomu nejméně polovina z toho byly jen lži a výmysly. To jediné, co o něm věděli všichni, bylo to, jak se jmenoval – Alaric Anderson. Vlastně ani nevěděli přesně, jestli to tak skutečně je, protože tam bydlel mnohem déle než všichni ostatní, a tak daleko ničí paměť nesahá. Ale jako jedna z mála věcí, kterou o Alaricovi věděli, byla tahle vážně pravda. Také si všimli, že s nikým nemluví a málokdy vychází z domu. Proč? To nevěděl nikdo. Ale Alaric proto měl svůj důvod. Ne, že by byl třeba nespolečenský nebo tak. Ve skutečnosti to dělal pro ostatní, svým způsobem.

 Už od mala uměl něco, co ostatní ne. Stačilo, když se někoho dotknul rukou a viděl, co se dané osobě stane. Podle vás by si asi každý řekl. „Co je na tom špatného? To bych taky rád uměl.“ Jenže háček byl v tom, že Alaric viděl většinou jen ty špatné věci. A když se to potom opravdu stalo, dávali to za vinu jemu. Postupně se začal lidí stranit a oni jemu taky. Od té doby žil sám, ale přál si, aby to bylo jinak. Často se díval z okna svého domu, jak kolem prochází skupiny lidí a baví se spolu. Vypadalo to, že to jsou velmi dobří přátelé. To si Alaric přál ze všeho nejvíce, mít alespoň jednoho dobrého přítele, ale bál se, že kdyby si nějakého našel, dříve či později by ho mohl ztratit.

Jednoho dne, když se opět díval z okna, uviděl docela mladého muže, jak tam stojí úplně sám. Vypadal, že je skoro stejně starý jako on. Když se podíval pozorněji, spatřil v jeho tváři něco, co sám až moc dobře znal. Viděl osamělost, smutek a beznaděj. Alaric se sám sebe snažil přesvědčit, že to není jeho problém, ale jakoby se vůbec neposlouchal. Vyšel ze dveří domu. Šel přes svou zahradu, až prošel bránou, která vedla ven. Když došel až k němu, nesměle se ho zeptal. „Co se ti stalo?“ Mladý muž s sebou trochu trhl, protože vůbec nevěděl, že ho někdo pozoruje. Potom se otočil, aby zjistil, kdo se ho na to zeptal. Uvědomil si, že toho muže vlastně vůbec nezná a nepřišel mu ani trochu povědomý. To mu přišlo docela zvláštní, protože bydleli ve velmi malé vesnici, ve které každý každého zná. Nakonec ale odpověděl. „Jak jste to poznal?“ Na to Alaric odpověděl. „Řekněme, že vím, jaké to je být sám.“ To ho trochu překvapilo. Nakonec se ho ještě zeptal, jak se jmenuje. „Alaric“ odpověděl, a když už nejspíš věděl, co bude následovat, zeptal se. „A ty?“ To už mu došlo, kdo to je. V tu chvíli strnul, ale po chvíli řekl: „Alan.“ V tu chvíli začali být oba dva trochu nervózní. Jenže po chvíli si začali společně povídat, dokonce se mu Alan později svěřil, co ho trápilo. Řekl mu, že se s ním už skoro nikdo nebaví, protože vypadá jinak než ostatní a liší se od ostatních v podstatě ve všem. A Alaric mu řekl zase svůj problém, a o tom, jak to s ním je.  Stali se z nich velmi dobří přátelé, svět se pro ně tak stal mnohem barevnějším. Alaric dokonce začal chodit ven a ostatní lidé ho přijali takového jaký je.

Od té doby se už nikdy necítil sám. Došlo mu, že to jediné, co v životě doopravdy potřeboval, bylo přátelství. Protože kdyby tehdy Alanovi nepomohl, byl by stále osamělý a nejspíš by byl do konce svých dnů.

 A tak tento příběh končí. Bez přátel by člověk opravdu nemohl být, a tak tomu nejspíš bude vždycky.