Hory nejsou ráj - Eliška Ondruchová (GP-K3)

Většina lidí vidí ve starých lidech pouze jejich tělo sešlé časem, někteří zase jejich pocity nebo vlastnosti. A já jim to nemám za zlé, sama se na některé lidi dívám stejným způsobem, ale za starými lidmi se skrývají jejich příběhy, zkušenosti a moudra prověřena léty. Myslím si, že každý starý člověk má nějaký zajímavý životní příběh. Já se zde pokusím sepsat kratší verzi dětství mého dědečka, které od mého dělí 65 let.

Narodil jsem se do doby po druhé světové válce, svět se zní teprve začal zotavovat a všem zůstali děsivé vzpomínky. Když jsem přišel na svět, mí rodiče byli ve věku, kdy se většina lidí stávala prarodiči (bylo jim kolem padesáti). Žil jsem spolu se svými třemi sestrami, bratrem, stařenkou (babičkou) a rodiči v jednom z původních domů v Beskydech na Horní Bečvě.

Moji rodiče neměli práci, živili se pouze tím, co si vypěstovali, vychovali a sběrem lesních borůvek, které od nich vykupovala naše sousedka a příležitostnou prací. Do práce nás děti „zapřáhli“ už v útlém věku. Pomáhali jsme na poli, s domácími pracemi a také se starali o zvířata.

Život zde se po staletí moc nelišil. V domě nebyla zavedena elektřina, svítilo se olejovými lampami a svíčkami. O prvních telefonech jsme neměli ponětí a na televizi jsme se chodili jednou týdně dívat k sousedům, kteří na ni měli peníze a na rozdíl od nás již měli elektřinu zavedenu. Automobil měl pouze nejbohatší ze sousedů.

 Se sběrem borůvek jsem začal asi ve třech letech se stařenkou. A od té doby jsem díky sběru borůvek poznal a prošel celé Beskydy a jejich válečnou i poválečnou historii.  Pozůstatky válečné hrůzy, které jsem viděl, když jsme stoupali po kopcích a údolích byly strašné. Stály tam vyhořelé chalupy a opuštěná obydlí, které tam zanechala válka. I po těch letech mi vstávaly vlasy hrůzou, když jsem slyšel vyprávění o hrdinství a tragédiích místních rodin, ale díky tomu jsem si vytvořil představu o tom, co skutečně válka je a do dnešních dnů jsem odpůrcem jakéhokoli násilí.  Jinak jsem chození po horách a plnění kbelíků borůvkami měl moc rád. Zpíval jsem si místní odrhovačky a domů jsem se vracel až za západu slunce nebo když jsem měl plné kbelíky borůvek cca 12 l. Nejhorší ze všeho bylo chození zpátky, protože kbelíky byly plné a já jsem nesl tu tíhu i několik desítek kilometrů zpátky domů. 

Do místní školy jsem chodil kilometr a půl. Mou obvyklou svačinou byly bramborové placky a jablko. Často jsem si ji měnil s bohatším spolužákem za chleba se salámem. Nebyl jsem nijak zvlášť vynikajícím studentem, ovšem ani ne tak špatným jako jeden můj spolužák ze staršího ročníku. Ten do školy chodíval jednou týdně, možná proto že byl z daleka, a aby nepropadl, musel pomáhat na zahradě své paní učitelky.           

 Ve volném čase jsem se věnoval jakémukoli sportu od běhu po fotbal a v zimě závodnímu lyžování.  Byl jsem do lyžování tak zapálený, že po několika letech jsem začal závody vyhrávat. Hory jsem miloval. V dospělosti jsem se chtěl stát členem horské služby a pomáhat ostatním nebo cestovat po světě.

 Nic z toho se mi bohužel nesplnilo a život mě zavedl na zcela jinou cestu, ale své vzpomínky jsem vyprávěl dalším generacím, které přišly po mě a nyní vám. Sami můžete porovnat své dětství s mým, ale přes chudé poměry, v nichž jsem vyrůstal, musím říct, že bych s nikým neměnil!