Generace prarodičů - Carmen Kurucová (GP-K3)

Dnešní doba je trochu uspěchaná a lidé často spoléhají na technologie, které se stále zdokonalují. Často si lidé nedovedou bez těchto, pro nás už maličkostí, ani představit svůj den. Ať už to začíná u ranní kávy a končí večer nebo televize. Pro srovnání jsem čerpala z vyprávění mých prababiček a babičky.

První vyprávění je o mojí babičce Miladě. Narodila se 1925 v Hrabové. Její rodiče měli velké hospodářství - 2 pole. Prababička a její dva sourozenci chodili pomáhat na pole, ale na většinu prací měli čeledíny a děvečky. Chodili jen s dřevěnou tabulkou, na kterou si psali v hodinách, takže když ji moji bratři ukázali chytré telefony a tablety, vždycky jenom říkala, že to za ní nebylo. Také vždycky vyprávěla, jaké to bylo za války, když k nim na statek přišli nacisté a protože měli hlad, začali jim střílet všechny slepice na dvorku a potom se jim nastěhovali do kuchyně. Prababička a její sestřenice (obuv bylo pouze 17 let) utíkaly oknem a běžely se schovat ke svojí tetě do vedlejší vesnice. Babička se v 18 letech vdala za mého pradědečka. Ve stejný rok, kdy se vdala, se jí narodil strejda a za tři roky se narodil můj dědeček. Když byly dědovi 3 roky, postavili si svůj dům, ve kterém jsme zůstali bydlet všichni doteď. Prababička nikdy nepracovala a celou dobu byla v domácnosti, v té době pradědeček pracoval jako úředník a na uživení rodiny stačil pouze jeden plat.

Druhé vyprávění je o mojí babičce Jarmile. Narodila se 1927 v Šenově. Svou maminku nepoznala, protože ta zemřela, když měla teprve půl roku. Tatínek zůstal s pěti dětmi sám, proto se podruhé oženil. Ale ani tatínka si moc neužila. Ten zemřel, když jí bylo šest let. Babička měla čtyři starší bratry, kteří se o ni starali. Prababička bydlela na vesnici, měli domácí zvířata - Krávy, prasata, husy slepice a taky velká pole, proto museli všichni pomáhat. Jelikož bydlel na vesnici a školu měla daleko, musela chodit 3 km pěšky za každého počasí. Starala se o domácnost jedné ostravské rodiny. Zažila tady druhou světovou válku, kdy se při náletech museli schovávat do krytu. Prababička se ve 20 letech vdala a za dva roky se jí narodila moje babička. Než babička začala chodit do školy, narodil se jí bratříček. V tu dobu, kdy se jí narodil bratr, přijel babiččin dědeček, který zažil první světovou válku, ve které byl postřelen do nohy. V noze žil dlouho, ale když mu noha začala černat, museli mu nohu amputovat a měl se učit chodit s protézou. Moc se na to těšil, ale bohužel se toho nestihl dožít.

Na závěr bych ráda ještě zmínila příběh mé babičky Jany. Když babička začala chodit do školy, do které chodím teď i já, byly čtyři první třídy a babička musela chodit i na odpolední vyučování, které začínalo ve 12:00 a také v soboty. Babička pak vzpomíná i na to, co její generace zažila: černobílé televizory, barevné televizory, magnetofony, telefony, psací stroje, elektrické psací stroje a pak první počítače. Také první lety do kosmu Lajky a prvního člověka na Měsíci Jurije Gagarina 12. dubna 1961. Což je dnes pro některé lidi už dostupná věc. Jediné, co je potřeba, je dostatek peněz.

Proto si myslím, dnešní doba je opravdu hodně o penězích, a proto lidé většinou spěchají a nemají už tolik času na ostatní věci. Tím pádem stále vymýšlejí nové a nové vychytávky, které jim život usnadní. Myslím si, že v době našich prababiček byla doba klidnější, i když zažily válku.