Frajer děda Štefan - Maxmilián Liška - (GP24-K2)

Děda Štefan chodil do školy až po druhé světové válce a onehdy mě moc zajímalo, jak se mu vedlo ve škole a jak se lišila od té dnešní.

Vykládal mi, že tehdy nebyly žádné žákovské knížky. Známky psal pan učitel jen pro sebe a poznámky se vůbec nepsaly, protože se používaly fyzické tresty. Zato se používaly vrbové proutky a těmi to, panečku, prý pěkně bolelo. Děti, které zlobily, musely dát prsty k sobě a pan učitel je po nich švihal vrbovým proutkem a když si stěžovali doma, tak dostaly výprask ještě od rodičů. Další z těch trestů bylo, že se musely přehnout přes lavici a dostaly přes zadek několika ranami rákoskou. Když mi to vykládal, moc nadšeně jsem asi nevypadal, protože představa, že bych visel hlavou dolů přes katedru a po mém zadku tančí rákoska, se mi pranic nelíbila, což jsem mu hned řekl, ale jen pokýval hlavou a podotkl: “Škoda rány, která padne vedle.”

“To musel být život,” povzdechl jsem si. “Jen si nemysli, že bylo nějak zle, “pravil děda, “spoustu jsem toho prožil, co vy dnes zažít nemůžete a vzpomínám na to rád.”

“Třeba dnes, kdyby jezdil malý kluk bez řidičáku na motorce, to by byl fičák a já, když mi bylo devět, tak jsem se pustil do opravy tátova motocyklu, protože mi bylo líto, že nejezdí!” Nedokázal jsem si představit, že bych ležel v garáži a opravoval motorku. To by asi dopadlo, asi by z ní zbyla jen změť plechu a drátů, i když si myslím, že jsem celkem technický typ, tak tohle bych nezvládl.

“Byl to Pionýr, vyrobený, si představ, někdy kolem roku 1955,”pokračoval děda. “Jezdil na něm můj táta, tvůj pradědeček. Hrál jsem si s ním pěkně dlouho a představ si, že jsem ji dal v těch letech celou dohromady a pak jsem ji pyšně předal otci”. “ A to jako fakt jezdila?” nevěřil jsem.

Děda se usmál a zasnil se: “ Si piš, že jezdila. Nejen, že na ní jezdil táta, ale pak ještě i já sám dobrých pár let.” Pak se na mě zadíval, usmál se a jen poznamenal: “ Jen ať tě nenapadne něco rozebírat, dneska jsou ty aparáty všechny trochu složitější.”

Pomyslel jsem si, že možná později to zkusím, ale v mých očích zůstane děda navždy velký frajer.