Slezskoostravský hrad

1. října 2018, Balónek

Slezskoostravský hrad byl po rekonstukci v roce 2014 otevřen a postupně se stal významným kulturním centrem města Ostravy. Kromě stálých expozic v prostorách hradu nabízí během celého roku nespočet zajímavých akcí zejména pro rodiny a děti a mládež.

Virtuální prohlídka hradu

Historie hradu

První písemná zmínka o existenci Slezskoostravského hradu se vztahuje k 2. srpnu 1297. Toho dne se v Ostravě sešli moravští a těšínští šlechtici v čele s těšínským knížetem Měškem a olomouckým biskupem Dětřichem z Hradce aby projednali spory, které vznikaly tím, že hraniční řeka Ostravice v důsledku častých záplav měnila své řečiště.

Od roku 1327 patřilo Těšínsko k Českému státu a Slezskoostravský hrad ztratil svou funkci pohraničního hradu, jelikož řeka Ostravice přestala být státní hranicí a stala se hranicí mezi panstvími olomouckého biskupa a těšínského knížete, mezi Moravou a Slezskem.

Slezskoostravský hrad byl třípodlažní stavba s ochranným hradebním systémem. O významu, jenž hradu přikládali jeho vlastníci, svědčí fakt, že byl již ve 13. století obehnán 4 metry vysokou a 2,5 metry širokou zdí.

Ve 40tých letech 16. století byl hrad přestavěn na renesanční zámek. V roce 1872 zámek vyhořel, byl však ještě obnoven. Hlavní příčinou jeho další zkázy byla těžba v uhelných slojích přímo pod zámkem a neodborné opravy v průběhu 20. století.

Hrad v pověstech

Bylo všeobecně známo, že pod hradem byly sklepy s množstvím chodeb, které prý vedly na všechny strany, jedna z nich dokonce pod Ostravicí až do Zábřehu nad Odrou. V těchto sklepích byly ukryty velké poklady. Pojďme se tedy projít krátce historií Slezskoostravského hradu v podobě pověstí, jež se dochovaly dodnes.

Železný muž

Jedna u nejznámějších pověstí vypráví, že na hradě před mnoha lety bydlil správce, muž velmi hodný, dbalý svých povinností. Jednou jej navštívila manželka vesnického rychtáře ze sousedních Heřmanic. Bylo to právě na Velký pátek, kdy se zjevují lidem poklady. Proto správce vyzval selku. aby si za jeho doprovodu prohlédla hradní poklady. Sotva otevřel dveře do sklepa, zpozorovala s hrůzou, že tu stojí železný muž s palicí v ruce, který střeží poklad.

Správce vstoupil a vybral z každého ze sudů, jenž stály kolem, po jedné minci. Bylo jich celkem sedm, každá jiného druhu. Byly zlaté a stříbrné a leskly se tak, že na ně selka mohla sotva pohlédnout. Řekl jí: " podívej se na tyto mince a věz, že poklady nashromážděné zde ve sklepeních, si může každý prohlédnout, ale běda tomu, kdo by si jen nepatrnou část z nich chtěl přivlastnit. Tomu by železný muž "rozbil hlavu". Když vrátil mince na své místo, klidně zamkl sklepní dveře a spolu se selkou se vrátil.

Bílá paní na Slezskoostravském hradě

Slezskostravský hrad měl také svou "bílou paní". Každý ji však vidět nemohl. Vykonal-li někdo právě v onen den, kdy se měla objevit ve zdejším kostele, zpověď, mohl ji v noci spatřit. Byla bíle oděna, vlasy rozpuštěné, v pravé ruce nosila pozlacený klíč a v levé svícen s rozžehnutou svíčkou. Chodila po síních a chodbách a objevovala se jen tehdy, když některý člen rodiny majitele zámku měl zemřít. Avšak v roce 1573 ve středu po Velikonocích viděla bílou paní jedna stará komorná pana Sedlnického. Byla toho dne u zpovědi a večer posluhovala při večeři. Hostem pana Sedlnického byl pan Otík z Kounic na Deštném, Moravici, Litulovicích a Životicích.

Seděli dlouho do noci a bavili se též o poměrech v těšínském knížectví a zvláště knížeti Václavu Adamovi, který prosazoval nové zemské zřízení, s jehož obsahem většina šlechty a zemanů nesouhlasila. Radili se o svolání zemského sjezdu stavu knížectví Těšínského na Slezskoostravský zámek. O půlnoci musela stará komorná přinést jakousi věc z rytířského sálu. Rozžehla svíci a šla. Strašně se však ulekla a zhrozila, když po vkročení do sálu spatřila právě odtud vycházející bílou paní. Chtěla vykřiknout, ale nemohla. Jen stěží přišla nazpět celá bledá a ustrašená, chvějící se po celém těle. Teprve za dlouhou chvíli mohla mluvit.

Když komorná panstvu sdělila, co právě viděla v rytířském sále, zblednul pan Sedlnický z Chotic a pravil ke své ustrašené manželce: „Ale vždyť není žádný nemocen, má drahá, není se tedy čeho obávat." Pozdě po půlnoci odešli všichni spát. Druhého dne hned zrána rozkázal pan Otík Stoš osedlat svého koně a po rozloučení se svým milým a věrným přítelem Sedlnickým odjel až k řece Ostravici. U boru pobídl svého koně. Ten se vzepjal, klopýtl a pan Otík Stoš spadl do vody a utonul. Od té doby byla viděna bílá paní v zámku jen několikrát a vždy druhého dne skutečně z rodiny majitele zámku někdo zemřel.