Dětství z pohledu mé babičky - Kristýna Havlíková - (GP24-K4)

Narodila jsem se létě roku 1956. Většinu dětství jsem strávila u svého dědy a babičky na vesnici v dělnických koloniích v Petřvaldu. Žila jsem u nich až do svých dvanácti let. Kdy bohužel má babička onemocněla a v 21.srpna 1968 odešla.

Babička byla nejhodnější osoba mého života. Tímto mé dětství skončilo a musela jsem se vrátit k rodičům do Karviné. Babička vychovala svých pět dětí, mé dva bratrance, kterým za války umřela maminka, a mě.

Stále vzpomínám na krásný obyčejný život na vesnici. Jsem vděčná za čas který se mnou mí prarodiče strávili a naučili mě vážit si krásných chvil strávených pospolu.

Hodně jsme si povídali a občas jsem spávala u nich v ložnici. Vyrůstala jsem společně se dvěma bratranci, byli starší než já a pořád si mě dobírali a škádlili, když nebyly babi s dědou doma.

Děda pracoval na šachtě na propagaci, maloval plakáty a všelijaké reklamní poutače. Doma maloval obrazy pro potěšení ale schovával je v kůlně na zahradě nejspíš aby je nikdo cizí neviděl. Babička byla aktivní dáma a mimo jiné pořádala plesy. Doma jsme vždy vyráběli takové kytičky ze služek, kterými se pak na plesech zdobily klopy obleků a říkalo se jim kotoliony. Babička chovala prasátka a já jsem jim vždy dávala jména, poslední které měli se jmenovalo Milunka. Když přišel čas zabijačky, vždy jsem utekla pryč a brečela, ten den se vždy sešla celá rodina, aby pomohli řezníkovi. Dělali jsme jelita, tlačenku a samozřejmě polévku. Taky jsme měli zahradu s ovocnými stromy a keři, mívali jsme tam červený, černý i bílý rybíz. Měla jsem ráda červený, ale děda mi pořád vysvětloval, že ten černý je nejzdravější. Já jsem jim říkala “myšince” a nechutnaly mi. Ale teď, už to mám jinak a chápu dědu, už mi taky chutnají. Večer si děda pouštěl zprávy, ale to musel být klid a ticho, aby ho nikdo nerušil.

Ti dva staroušci, mi dali do života nejhezčí dar co mohli, neměli jsme žádný přepych a luxus, ale měla jsem nejhezčí dětství jaké jsem si mohla přát. Krásné teplo domova s milujícími lidmi. Pořád vidím velkou kuchyň, čtyři židle, stůl uprostřed a dědu v čele stolu. V rohu kuchyně kachlová kamna, kredenc podél zdi a mycí stůl se dvěma škopky. Měla jsem to velké štěstí to prožít a nic mi nechybělo. Díky za to, všechno to mám uložené ve své paměti a můžu tu lásku předávat svým dětem a vnoučatům.