Dětství mého dědy - Jan Macourek (GP-K3)

Občas tak přemýšlím, jaké by to asi bylo, vyrůstat v 50. letech 20. století, v době, kdy můj děda prožil své dětství. Tak jsem se zeptal svého dědečka Tondy.

Narodil se na podzim 1950 ve vesnici Týn nad Bečvou Pod zříceninou hradu Helfštýn. Porod proběhl doma, což bylo v té době už také méně obvyklé, protože se všechny porody převáděly do nemocničního prostředí - porodnic. Já a moji vrstevníci jsme se narodili v porodnici. Podle mě je to mnohem bezpečnější pro dítě i matku. Děda, ještě jako malý Toník, vyrůstal spolu s dvěma mladšími bratry, Jaromírem a Pavlem, rodinném domku na konci vesnice. Jeho maminka - moje prababička, byla švadlena ale pracovala i v lesní školce, nebo šila boty na zakázku. Jeho tatínek Antonín - můj pradědeček - se jako stavbyvedoucí či stavební technik podílel na výstavbě bytů a jiných zařízení u Pozemních staveb. V rodinném domku s nimi kromě maminky a tatínka bydleli prarodiče Alois a Anna Vokáčovi, kteří se také podíleli na výchově mého dědy a jeho bratrů. K domku patří velká zahrada, která je zásobovala ovocem, zeleninou a v neposlední řadě živila králíky a slepice. S tím bylo spojeno také ne málo práce, a protože rodiče v týdnu pracovali (někdy i s přesčasy) byli kluci vedeni pomáhat s domácími pracemi. Je důležité si uvědomit, je to děda neměl zrovna lehké, starat se o zvířata, zahradu a dům musí být dřina, zvlášť když byl ještě dítě. Myslím si, že v tomhle ohledu to mám mnohem jednodušší.

Do školky chodil mu děda v Týně nad Bečvou. I do základní školy chodil v rodné vesnici. Vyučování probíhalo ve dvou třídách (1+2+3) a (4+5). Měli mladou učitelku, se kterou ho škola bavila. Možná i díky ní mučení šlo dobře a ve školním prostředí se mu dařilo. Dědečka bavily všechny předměty, ale přece jeden z nich o něco více než ty ostatní. Tím favoritem byl dějepis. Když brali dějiny husitství, zalíbilo se mu to tak, začal vyrábět zbraně z husitských válek, které se potom používaly jako pomůcky při výuce. Domnívám se, že v tomto jsme docela jiný, mě nejvíce baví angličtina, kterou děda ve škole vůbec neměl. V té době se vyučovala převážně ruština. Těsně před svými 12 narozeninami nastoupil do 6. třídy do školy v Lipníku nad Bečvou. Na druhém stupni základní školy nejvíce bavila chemie a fyzika. Měli výborného učitele na dílny. Díky němu mohli dělat věci, To se běžně nevyrábí např. lampičky ze samorostu. Taky se učili pájení elektrických součástek. Děda Tonda byl celkově dobrý žák. V tomhle jsme si podobní až na jednu věc, děda bylo dost vzornější.

Výhodou bydlení na konci vesnice bylo, že to bylo jen pár kroků do lesa, kde děda trávil spoustu volného času. Já jsem kluk z velkoměsta. Je to výhoda nebo nikoli? Sice mám všechno po ruce, ale možnost chodit do lesa každý den nemám a to dědovi závidím. Vždy, když jsem u něj přes prázdniny, vydáme se do přírody na kole, anebo po svých, takže mi to alespoň zčásti vynahradí. Kromě trávení času v lese ho bavil taky fotbal. Ve vesnici neměli žádný fotbalový klub, takže kluci hrávali jen pro zábavu. Kdyby byly dva týmy, dolní konec (za který hrál můj děda) a horní konec. Fotbal hrávám jako můj děda, s kamarády a pro zábavu. Občas si zahrajeme i spolu. Mezi sporty, co dědu bavili, patřil i volejbal, ve kterém už svou rodnou vesnici reprezentoval. Hrával ho se svým mladším bratrem Mirkem v Sokole. Měli skvělého vedoucího týmu. Bavila ho také atletika, v Lipníku nad Bečvou jezdili na soutěže. To je si myslím, že geny sportovce jsem zdědil právě po dědovi. Já sportuji už od svých čtyř let, kdy jsem začal chodit na atletiku a taky jsem začínal s florbalem, který hraju doteď. Mezi dědův další koníček patřilo fotografování. Když mu bylo 10 let, dostal od svého otce svůj první fotoaparát. Jeho tatínek ho naučil, jak vyvolávat film a udělat fotky. Naučil se fotit a od té doby chodil na soutěže. Později si dokonce vybíral kamarády podle společného zájmu - fotografování. Na vesnici měli partu kamarádů, se kterými zažil spoustu dobrodružství. Společně dělaný průzkumné výpravy do okolí. Vždy měli plán, kam půjdou a co poznají. V Pionýru měli dobrého vedoucího, který je naučil věci, co se dneska dělají ve skautu. Naučili se např. stanovat, rozdělávat oheň, vázat uzly, orientovat se v terénu a opravit si kolo, takže když píchli, uměli si kolo sami opravit. V 50. a 60. letech 20. století, kdy byl děda mladý, byl skaut zakázaný, a proto chodil do Pionýra.

Líbilo by se mi žít v té době? Podle vyprávění mého dědečka bych to chtěl alespoň zkusit. Kdybych měl stroj času, vydal bych se o 60 let zpět, abych na vlastní kůži poznal, jaké by to bylo vyrůstat ve stejné době jako můj děda. Tenkrát to bylo hodně jiné. Chytré telefony neexistovaly, auta jezdila jen minimálně a kluci v mém věku zažívali opravdová dobrodružství.