Dětství mé babičky - Natálie Bodurová (GP-K3)

Moje babička se jmenuje Marcela a vyrůstala v socialistickém režimu v městě Havířově, které bylo vybudováno pro potřeby bydlení horníků, kteří pracovali v nedalekých černouhelných dolech.

V roce 1964 začala chodit do 1. třídy školy, která byla na ulici Jarošové. Tehdy ji navštěvovala i v sobotu až do 3. třídy. Vzhledem k vysokému počtu dětí byl potom druhý stupeň na jiné budově školy. Do školy chodila Babička ráda, protože tam byli hodní učitelé a s láskou se jim věnovali a snažili se je hodně naučit. Školy byly většinou vzdálenější, chodilo se pěšky. Po příchodu ze školy měla povinnosti v domácnosti, například vynést koš, uklidit v bytě, udělat si úkoly. Pak teprve mohla jít ven, Kde jich bylo spousta dětí, hráli společné hry s balónem, badminton, na schovávanou, skákali panáka, přes gumu. V letním období často chodívali do přírody, hráli si v lese, na dece šily oblečky pro panenky, vyráběly různé postavičky, z pampelišek pletly copy, trhali lesní plody. Dodnes si pamatuje, že z celého domu jelo pouze jedno dítě kolo, všechny děti, které se chtěli projet, stály v řadě, aby si udělaly kolečko na kole kolem travnaté plochy. V zimním období tankovali a babička byla vždycky první dole z kopce, protože dělá na malých železných saních, jeli rychle. Taky lyžovali, chodili bruslit na led, stavěli sněhuláky a koulovali se. Pak přišla domů zmrzlá, ale spokojená.

Velmi ráda do dnešního dne babička vzpomíná na letní a jarní prázdniny u její babičky na vesnici, která ji hodně přispěla moudrostmi do života. Bylo tam množství vyžití se zvířaty, chytání ryb v rybníce, koupání, hraní na schovávanou ve vysoké trávě. A zahradě často hrávala karty a opět vyráběla různé hadrové panáčky a hrály různé hry s kamarádkou, která bydlela v Praze a taky jezdila na prázdniny k babičce, která bydlela nedaleko. Jednou za 14 dní chodívala do kina a do města na nákupy. Každé letní prázdniny ráda jezdívala a těšila se na pionýrský tábor.

Době nejezdily všude dopravní prostředky, tak se hodně chodívalo velké vzdálenosti pěšky, přitom si povídali a zpívali s rodiči a jinými lidmi. V období puberty se všechna děvčata včetně mé babičky chtěla líbit klukům, tak se začala hezky oblékat a hezky česat, malovat a začala mít jiné zájmy.

Museli se rozhodnout, jaká práce by je do budoucna bavila a živila. Babička má výtvarné cítění, ráda malovala, zabývala se ručními pracemi všeho druhu, chodila i do výtvarné výchovy, kde se hodně naučila, poznala různé možnosti výtvarného zájmu, úspěšně ji absolvovala. Cítila, že její budoucí povolání bude ve výtvarném duchu. Hlásila se na aranžérku, zlatnici, fotografku, a kadeřnici. Bohužel v té době jí to nebylo umožněno, poněvadž o tyto obory byl velký zájem a kapacita učilišť nebyla dostačující. Přesto se babička vyučila písmomalířkou a v tomto oboru dlouho setrvala. V dnešní době se tomu říká grafické práce.

Tohle období oproti dnešní mu nebylo plné technologických vymožeností, které máme teď my. Děti byli spokojenější a měli radost z každé maličkosti, kterou měly.