Kamarádství nezná hranic - Eliška Stoklasová - (KNZ-K4)

Kamarádství je pro mě velmi důležitá věc. Mám kolem sebe velmi úžasné lidi, kteří jsou mi vždycky ochotni pomoct. Ať už když jsem nevěděla něco do školy, nebo když jsem se po filmu v noci bála spát, anebo když jsem jim brečela na rameno.

Vždycky tu pro mě jsou a doufám, že si to oni myslí taky o mně, protože moji kamarádi to nemají v životě lehké. Mají to mnohem horší než já, takže se jim snažím pomoct. Doufám, že mi to jde.

Jako malá jsem měla kamarádů docela hodně. Vždycky, když jsme někde byli s rodinou, našla jsem si aspoň dva. Když nad tím tak přemýšlím, když jsem byla malá, ani jsem si tolik kamarádství nevážila, právě proto, že to bylo v té době tak snadné. Stačilo jen říct: ,,Ahoj, já jsem Eliška, budeš moje kamarádka?‘‘ a už jsme se bavily.

Moje sestra se mě vždycky ptala, jak to dělám a já jsem jí pořád říkala, že je to velmi jednoduché, proč to tak nedělá taky? Ale už dávno mi došlo, že tak snadné, jak to bylo, už to nikdy nebude.  Ráda bych se vrátila zase zpátky do těch časů (ne že byly nějak zvlášť daleko), kde to bylo tak jednoduché, ale myslím si, že kdyby to bylo stále takové, nepoznala bych ty pravé kamarády, protože bych si stále dělala nové.

Vím, že se tohle trošku nehodí k tématu, ale bylo to příjemné nepřemýšlet nad tím, co říkáte nebo nad tím, co byste měli říct. Teda aspoň myslím, já už to tak totiž nemám, teď už vždycky přemýšlím nad tím, co řeknu, někdy až moc.

No dobře, teď bych lhala, kdybych opravdu myslela vždycky. Právě s mými kamarády třeba skoro nikdy nepřemýšlím nad tím, co říkám. S nimi nepřemýšlím skoro nad ničím, žádné myšlenky, jen smích a radost. Ten pocit je velmi uvolňující.

I své sourozence beru jako kamarády, třeba když jsem s mojí starší sestrou, tak často nepřemýšlím nad věcmi a jen si užívám momentu. S mými dalšími sourozenci je to ale trošku těžší. Moje nejstarší sestra je totiž úplně jiná než já, a proto s ní přemýšlím. Bojím se totiž, že řeknu něco špatně a ona to nepochopí tak, jak by měla. A můj starší bratr je duševně nemocný. Když se to ještě neprojevilo, bavili jsme se úplně normálně. Je mi líto, že už to tak není.

No ale zpátky na začátek této myšlenky. Když tak moc nepřemýšlíte nad věcmi, zdá se mi, že to všechno musí být mnohem jednodušší.  Zeptat se o pomoc, když zrovna kamarádi nejsou okolo a nepřemýšlet nad tím, co si o vás ten člověk bude myslet.

Když nad tím tak přemýšlím, jak to, že je mi kolem kamarádů tak dobře? Jak to, že si tak moc rozumíme?

Nevím, jestli je to proto, že se Stelčinou rodinou se znala vlastně už moje babička. Anebo to, že máme podobné otce (ona to má samozřejmě mnohem horší). Nebo to, že s Norčou máme rády stejné zpěváky. Nebo že s Kájou obě dvě milujeme zvířata.

Nad tím bych asi přemýšlela ještě dlouho. Mohla bych tu vyprávět donekonečna…. Zkrátka bez kamarádů bych nebyla taková, jaká jsem.