Co je to přátelství? - Barbora Novotná - (KNZ-K4)

Možná jsem moc mladá a ve svých patnácti letech nedokážu přesně říct, co znamená přátelství... Čím starší jsme, tím ukotvenější jsou i naše názory a já jsem věčně otevřena novým myšlenkám. Prozatím ale na něj pohlížím takto.

Přátelství není postaveno na jednom okamžiku, na jedné krátké chvíli. Můžeme si vysnít toho nejdokonalejšího přítele a myslet si, že si s tím neznámým člověkem budeme rozumět už od prvního setkání. Že vyřeší všechny naše problémy a zažijeme s ním jen to dobré, jen ty krásné chvíle. Mnohokrát kvůli takovému snění zapomínáme na lidi, kteří stojí vedle nás, kteří nás dlouhodobě podporují, drží nad námi ochrannou ruku, radují se z každého našeho úspěchu a z celého srdce nás milují. Často je kvůli naší touze po tom, co nemáme, nevnímáme nebo si jich dostatečně nevážíme. A kvůli honbě za našimi ideály a málo trpělivosti často spadáme do pocitu samoty, beznaděje... V hlavě nám víří myšlenky jedna přes druhou a většinou na povrch vyplavou dříve ty špatné, neboť jsou silnější a z nějakého neznámého důvodu si o nich myslíme, že i pravdivější. Co se to se mnou stalo, že už nikoho nedokážu zaujmout? Proč všichni někam patří, a já ne? Proč je kolem mě tolik lidí, a přitom tu není jeden, který by mi rozuměl?

Pravé přátelství ale přece není jen o těch dobrých věcech. Buduje se postupně a stejně jako učení se nového jazyka, zkoušení nových kroků do tanečních nebo třeba seznamování se s novým prostředím, se rozvíjí mnohdy velmi pomalu a po každém obětí, telefonátu, sdíleném smutku, dobrém slovu, radosti, po všech těch dlouhých i krátkých rozhovorech a vřelých pozdravech si uvědomíte, že všechno, co jste ke svému vysněnému poutu potřebovali, byl čas. Toho bylo, je a bude vždy málo, a i když bychom ho celý chtěli strávit šťastní a spokojení, není to možné. Bez mraků bychom si totiž nevážili slunce. Bez těžkých chvil bychom si neuvědomovali, jak moc důležití jsou pro nás naši blízcí. Jak krásné je, se zase pro jednou svobodně nadechnout, pevně obejmout vašeho přítele a nechat důvod vaší hádky zmizet a nadobro na něj zapomenout. Cítíte se klidně, spokojeně, šťastně, a právě v tu chvíli jste vděční úplně za vše, za všecičko, co vám život dopřál. Stále doufám, že si v sobě ten pocit poneseme co možná nejdéle.

Viděli jste někdy pár starších dam sedící u kávy, čaje, jdoucí v ruku v ruce nebo jen tak povídající na ulici? Vždy mi připadaly tak šťastné... oči jim zářily a při vyprávění vehementně rozhazovaly rukama, jako by spolu byly uzavřeny ve své bublině štěstí. Při pohledu na ně mnou vždy projde záblesk štěstí, naděje... Třeba si jednou s někým vytvořím takové pouto, jaké mají ony, snad naleznu přátelství v někom, v kom jsem to nikdy nečekala a naše setkání pak budou tím, co mi pomůže překonat starosti. Budou malými světýlky v mých trápeních a pomůžou mi z nich najít cestu ven. Někdy se mi ale myšlenky rozutečou na jinou stranu a jediné, na co myslím, je: Co když tohle s nikým neprožiju? Co když zůstanu osamocena, bez vzpomínek, bez někoho, s kým bych své štěstí mohla sdílet? Co když mi všichni někam odejdou? Svět bez lásky je jako svět bez barev, šedý, pustý, monotónní, táhnoucí se jako člověk, co ztratil naději. Po nějaké době už jen potichu čekáte na pomalu přicházející konec... Chápu, že takové myšlenky nikam nevedou, ale jelikož je nedokážu zastavit ani potlačit, o to víc se snažím radovat ze štěstí ostatních, kteří toho cíle dosáhli.

Snad ho jednou dosáhnu taky.