Babiččino dětství - Klára Solanská (GP-K3)

Nedávno jsem mluvila s mojí babičkou (Soňou Pudichovou) o jejím dětství a zjistila jsem hromadu zajímavých věcí. Poté, co jsem si s ní promluvila, si vybírám tyto vzpomínky: 

Narodila jsem se v březnu 1956 na Slovensku. Má maminka to neměla moc snadné se mnou, protože byla samotná matka do mých 5 let. Ale i přes všechny problémy se snažila, abych měla nejlepší dětství. Když mi bylo 7 let, tak jsem nastoupila na základní školu. Našla jsem si hromadu kamarádů a o prázdninách se spolu měli tolik zábavy a v zimě jsme vždycky šli bruslit na zamrzlý rybník. Ale všechno nebylo tak hezké a snadné… Musela jsem hodně pomáhat mamince, a to nejen v doma. Vždycky, když jsem přišla ze školy, tak bylo navařeno, ale nikdo nebyl doma. Maminka totiž pracovala v dojírně a vracela se pozdě večer. Když jsem byla v 3. třídě, tak jsme se museli přestěhovat do Ostravy kvůli tátové práci. Tak jsem nastoupila na Základní školu Podlahové v Mariánských Horách. O prázdninách jsem stále jezdila na Slovensko do Bojnice za babičkou Aloisou a dědou Lukáčem a samozřejmě za svými kamarády. Babička a děda měli psa jménem Tarzan. Byl to velký šedo-černý československý vlčák a byla s ním velká zábava. S kamarády jsme si postavili malou přehradu v potoce, kradli sousedům ovoce ze stromů a děda nám dokonce postavil dům na stromě. Bohužel jsme ale museli chodit pro vodu do studánky a chodit do kadibudek.

V 6. třídě jsem začala chodit na Základní školu Alberta Kučery v Hrabůvce. Už od té doby, co jsme se přestěhovali ze Slovenska do Česka, jsem měla velké problémy se přepnout ze slovenštiny do češtiny, což mělo nějaký efekt na moje známky z češtiny, ale stále jsme měla pěkné známky. V 7. třídě jsem se zapojila do kroužku volejbalu a až do narození mé dcery jsem u toho zůstala. Zúčastnila jsem se v několika ministerství světa a vyhrála alespoň 4 zlaté medaile. Po dokončení základní školy jsem nastoupila na střední ekonomickou školu v Ostravě, kterou jsem dokončila maturitou. Nakonec jsem pracovala jako pomocnice v domově důchodců. Před i po narození mé dcery jsem procestovala hromadu zemí - jako třeba Chorvatsko, Srbsko ale i Řecko a podobně. 

Celkově život mé babičky si bohužel nedokážu představit jako můj. Což je docela smutné. Protože se toho hromadu změnilo, ať je to technologie nebo celkový stav dnešní doby. Upřímně bych chtěla zažít na vlastní kůži, jak babička žila před tím, než bych nějak hodnotila její život.