Oheň v dešti - Anna Tomšíková (ŽV-K4)

Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.

Hledej pramen vody – něco, co je pro tebe důležité, něco, bez čeho nemůžeš žít.

Vzpomínám na 20. léta 21. století. Ačkoli se o tomto období píše v e-učebnicích, není tomu tak dávno. Zdá se mi, jako by to bylo včera, kdy jsem se procházela úzkými uličkami centra města a míjela rozzlobené řidiče, jak čekají na semaforu. Dnešním mladým přijde nesmyslné, že lidé chodili pěšky. Nasednou do autonomní krabice a nechají se odvézt, kam je libo.

Jedinou výhodu, kterou na dnešním způsobu života shledávám, je to, že šetříme životní prostředí. Ono se toho nedá moc zachraňovat, když jsme zareagovali pozdě. Zničili jsme, co se dalo, a vypotřebovali, čeho bylo dostatek.

Na druhou stranu dokážeme ze slané mořské vody udělat vodu pitnou. Snažíme se tuto technologii distribuovat do méně osídlených oblastí, přestože na ni vládní program stále shání peníze. Čím dál tím víc lidí z vnitrozemí stěhujeme blíže k pobřeží a nabízíme jim lepší podmínky k životu. S vodou byl vždy problém…

Z přemítání mě vytrhne oznámení. Upozorní mě, když někdo není vzhůru.

„Babi?“

Dvakrát tlesknu a rozsvítí se lampička. Všichni mi říkají stejně.

„Já nemůžu spát.“

Kdysi bych zapálila knot svíčky, zatáhla závěsy a ujistila se, že je zamčeno. Místo toho důvěřuju sytému, který by měl od příštího roku začít mluvit. Usměju se.

„Chceš zase vyprávět?“ zeptám se.

„Ano, prosím.“

Usadím se do křesla a podívám se na drobné tělíčko. Přikývnu.

„Oheň a voda, dva odvěcí nepřátelé, a přece toho mají spoustu společného. Oheň, dobrý sluha, ale zlý pán a voda, element, před kterým neutečeš.“

Odmlčím se.

„Chystají se na souboj. A aby to bylo spravedlivé, nepostaví se proti sobě přímo – vypraví se na pozemský svět a začnou se předhánět. Zatímco plamen tě zahřeje, odežene divou zvěř nebo zasytí, spálí vše, co mu přijde do cesty. Vezme si s sebou lidské vzpomínky a změní je na popel. A teď mi řekni, kdo vyhraje? Nic není černé nebo bílé jako nemůžeme porovnávat den a noc či radost a smutek. Jedno se prolíná s druhým a mění svůj tvar. Voda nás totiž už zachránila. Nemohli bychom se tu den co den probouzet, dýchat a těšit se z maličkostí, nemohli bychom nic. Lidé, zvířata, rostliny by zůstali jedním z otazníků, které se vznáší nad dosud nedobytným vesmírem a čekají na objevení.“

Svět zůstává v rovnováze, co bylo na jedné straně dáno, bude na druhé straně...

Nebudu dívence vykládat, jak její předci neměli dostatek pitné vody. Jak chodili několik kilometrů pro vodu a když se k ní nedostali, museli se spokojit s tou plnou bakterií. Jak trpěli střevními potížemi a nemocemi.

„Pitná voda je nejdokonalejší formou, kterou nám příroda nadělila.“

Před pár lety vznikla organizace zabývající se smyslem života – nejenom zdravím těla, ale i duše. Abychom se mohli vůbec „pohybovat“, musíme mít pitnou vodu, potraviny, to ano, ale abychom mohli žít jako lidé, potřebujeme něco, co je pro nás důležité, něco, bez čeho nemůžeme jít dál. A tak vznikl termín živá voda, zahrnující vše, na co moderní věda nedosáhne. Pro někoho je živá voda rodina, pro jiného domov, dobrodružství nebo peníze.

„A jak to skončilo?“

„Voda uhasila oheň.“

Počkám, dokud jedna z mých svěřenkyň neusne. Kolikrát si ještě vyslechnu, že nemohou spát, kolikrát si budu vymýšlet příběhy, které zůstanou za zdmi pokoje. Automatické dveře mě vypustí z místnosti a odhalí desítky dalších dveří s blikajícími kontrolkami.