Živá voda - Evelína Kramárová (ŽV-K2)

Žila, byla jednou malá holčička Amálka. Amálka byla laskavá, bydlela v malé chaloupce na kraji tmavého lesa, měla i pejska jménem Punťa. Amálka se ráda procházela, ale Punťa se rád válel a na procházky chodil nerad, vždycky zůstával doma a Amálka se šla projít.

Jednou se šla Amálka projít, jak tak šla kolem tmavého lesa, uslyšela tajemný šepot. Rozhodla se za šepotem potichu jít. Přišla blíž a byla ohromena. Uviděla záři, na kterou nikdy nezapomene. Přišla ještě blíž a uviděla vodu v potoku, říkala si, že to nemůže být pravda, že voda tak září. Voda se lekla, když Amálka začala mluvit. Amálka se představila a to samé udělala i voda. Jak začala voda povídat, Amálka přemýšlela, co by vodě řekla. Voda dopověděla poslední větu: „Mě ještě nikdo nenašel, nikdo mě neoslovil, nikdo mě nezná, prosím neříkej nikomu, že jsi mě viděla, každý si myslím, že jsem jenom legenda, prosím!“ Amálka se zamyslela, jestli to bude říkat nebo ne a řekla: „Víš, co já si to rozmyslí a zítra přijdu, ano.“ Voda souhlasila a Amálka odešla domů. Přišla domů a všechno začala vyprávět Punťovi, ale Punťa spal a nevnímal. A tak šla Amálka taky spát.

Druhý den ráno se Amálka rozloučila s Punťou a běžela k vodě. Voda ji ráda viděla. Amálka řekla: „Taky tě ráda vidím,“ Voda se zeptala Amálky: „Nechtěla bys žít se mnou? Jsi laskavá, prostě skvělá kamarádka.“ Amálka se zamyslela a řekla: „Víš co, já budu s tebou žít.“ Voda měla radost, že bude mít přítelkyni. Voda ještě dodala: „Pokud chceš žít se mnou, musím tě proměnit také na Živou vodu.“ Amálka souhlasila a voda ji začala proměňovat, v tajemném lese to začalo zářit i Punťa si toho všiml a zaběhl do tajemného lesa, zář už zmizela a Punťa nevěděl, co dělat a tak šel hledat dál do lesa.

Oba dva už nikdo nikdy neviděl.