Záchrana koní - Martina Jeziorková - (KNZ-K3)

„Ahoj mami! Jsem doma!” volám na maminku. „Ahoj,“ zní odpověď, „máme pro tebe s tatínkem překvapení.“ Strašně se těším. Co to asi bude? Myslím si, že to bude kůň a začínám se usmívat. „Jaké překvapení?“ ptám se. Maminka se usměje a odpovídá: „Za tři dny odjíždíme do Polska za známými!“ Můj úsměv zmizel. „Těšíš se?“ ptá se maminka. „No... Jasně!“ nechci mamince kazit nadšení a snažím se o co nejdůvěřivější úsměv. Ale ve skutečnosti jsem úplně mimo. Vůbec se netěším. Spíš mám strach...

A je vysvědčení a my za dvě hodiny odjíždíme do Polska. Už odnášíme věci do auta a mamka si všímá mého smutného výrazu. „Co se děje Anet?” ptá se maminka. „Tobě se tam nechce?“ Zkoumavě se na mě dívá. „Ale jo, jen… Budou to noví lidé, se kterými máme strávit týden a ... Já mám strach,“ odpovídám.“ „Radek a Petra jsou super a mají dceru ve tvém věku,“ uklidňuje mě maminka. Nasednu do auta, nasadím si sluchátka, pustím hudbu a zhluboka se nadechnu a vydechnu. „Fajn, můžeme jet,” prohlásím sebevědomě. A vyjíždíme.

„Anet, vstávej! Už jsme tady,“ probouzí mě tatínek. Otevřu oči a vykouknu z auta. Před krásným statkem stojí Petra, Radek a… nějaká holka. Má hnědé vlasy, dlouhé pod lopatky a tmavě hnědé, skoro černé oči. Vystoupím z auta a ostýchavě se ozvu: „Ahoj, já jsem Aneta.“ „Ahoj! Já jsem Radek,“ promluví na mě muž v pracovní košili a starých džínách. „A toto je moje žena Petra a má dcera Mika,“ ukazuje postupně na ženu a dívku. „Pojď za mnou, ukážu ti pokoj, ve kterém budeš spát,“ řekne Mika a jde ke mně. „Emm, který z těch kufrů je tvůj?“ zeptá se Mika a usměje se. „Tenhle,“ ukážu na kufr, který leží úplně dole. „Ok,“ prohlásí Mika a snaží se kufr vytáhnout. „Počkej, pomůžu ti,“ řeknu a tahám za kufr spolu s ní. Taháme tak silně, až kufr vyletí a vysypou se na nás všechny ostatní věci. Když se vzpamatujeme, tak se s Mikou na sebe podíváme a začneme se řehtat tak, až nás bolí břicho. Když se přestaneme smát, tak Mika řekne: „Tak pojď, jdeme odnést tvůj kufr. Jo a nevadí, že budeš spát u mě v pokoji?“ „Ne,“ řeknu, „to bude super! Jo a jak to, že mluvíš česky, když jsi z Polska,“ položím otázku. „No, já jsem se sice narodila tady v Polsku, ale rodiče jsou z Česka a nechtěli, abych zapomněla odkud jsem, a tak mě naučili mluvit česky,“ vysvětluje mi Mika. „Víš co? Máš ráda koně?“ „Jo, úplně je miluju,“ odpovídám horlivě. „Proč?“ „Protože v lese jsem viděla dva koně. Jsou tam přivázaní a úplně vyhublí. Mají strach z lidí. Nechceš se na ně jít podívat?” vypráví Mika. „Jo jasně, jasně, že chci!“ Odpovídám: „Fajn, tak za deset minut v kuchyni? Já se ještě půjdu zeptat, jestli můžeme.“ Mika pomalu odchází směrem k hlasům z obýváku. „Ok, tak za deset minut tam budu,“ usměju se a jdu se převléct.

Za deset minut scházím ze schodů do kuchyně, kde už stojí Mika a jak mě uvidí, tak si začne obouvat boty. Já udělám to samé a už vcházíme do lesa. Asi za pět minut zahlédnu krásného černého hřebečka a bílou klisničku, jak jsou přivázaní u stromu, tak vysoko, že si ani lehnout nemohou. „Pane bože,“ řeknu se slzami v očích. Nechápu, kdo může něco takového udělat. Kouknu se na Miku a vidím, že ona má, tak jako já, slzy v očích. Vzpamatuju se a říkám: „Hele, takhle je tu nemůžeme nechat! Nemáte na statku nějaké volné boxy?“ „Hm,“ Mika se zamyslela.“ Jo, jsou tam dva přímo vedle sebe!“ „Super, tak pojď se zeptat vašich, jestli je tam můžeme odvést!“ Otáčím se směrem zpět ke statku.“ „Ty se zeptáš a já zajdu pro vodu.“

„Tak co? Můžeme je tu odvést?“ ptám se dychtivě Miky. „Jo, září Mika.“ „Fajn, tak vezmi to druhé vědro a jdeme!“ rozkážu. Když dojdeme ke koním, tak pokládám vědro a vytahuji mrkev z kapsy. Pomalu se přibližuji k hřebečkovi a celou dobu na něj mluvím, až jsem až tak blízko, že natáhnu ruku s mrkví. Zatímco si hřebec ostýchavě bere mrkev, tak mu odvazuji vazák, kterým je přivázán. Když se mi to podaří, tak ho opatrně vedu k vědru s vodou. Když začne dychtivě pít, kouknu se na Miku, která už také vede klisnu k vědru. Když koně pijí, tak se hřebečka opatrně dotýkám. Když vypijí celé vědro, tak se Miky ptám: „Jdeme?“ „Jdeme,“ prohlásí rozhodně Mika a vede klisnu po pěšině směrem ke statku.

Já jdu za ní. Když jsou koně v boxu, tak jim doneseme oves a celou dobu je sledujeme. Najednou se Mika ošije a opatrně mi oznamuje: „Víš Anet… No, ten hřebec tu zůstat nemůže.“ „Cože?“ zděsím se. „Jak jako?“ „No, naši ten druhý box už pronajali a za týden se sem nastěhuje jiný kůň a hřebec bude muset pryč,“ říká smutně Mika. „Jedině,“ zamyslí se, „co kdybyste si ho vzali vy s sebou do Česka?“ „Hmm,“ přemýšlím, „tak jdeme přemlouvat!“ Když jsme došli ke dveřím domu, tak se zastavím a říkám: „Víš Miko, raději zůstaň tady. Myslím, že rodiče mi to dovolí spíše, když budeme sami.“ 

Když jdu Mice oznámit rozsudek svých rodičů, tvářím se smutně. Jakmile Mika vidí můj skleslý obličej, ptá se: „Co je? Vy ho s sebou neberete?“ Začínám se usmívat a jdu k Mice. „Bereme ho! Bereme! Beremeee!“ Skáču okolo Miky a objímám ji. „Děkuji, žes mě tam vzala. Jsem strašně ráda, že tě znám! Mám strašnou radost!“ Mika se začíná smát. Přestanu skákat a zakoukám se na Miku. „Co je?“ ptám se. „Otoč se a začni skákat.“ Rozkazuje mi Mika. A tak splním Mičin úkol. Hřebeček za mnou kýve hlavou ve stejném rytmu, jako já skáču. Směju se a jdu ho podrbat. Hřebeček se nechá. „Páni,“ vydechne Mika, „on tě má vážně rád!“  Usměju se, když zjistím, kde má hřebeček své oblíbené drbací místo a začne slastně natahovat krk. Potom v průběhu celého týdne chodíme s Mikou ke koním a je to super. Když odjíždíme, tak si s Mikou ještě vyměníme svá telefonní čísla. Doma si každý den voláme nebo píšeme. 

KE KONCI DALŠÍHO ŠKOLNÍHO ROKU:

„Ahoj mami, jsem doma!“ volám na maminku. „Ahoj,“ zní odpověď, „máme pro tebe s tatínkem překvapení.“ Velice se těším, co to asi bude? „Jaké překvapení?“ ptám se. Maminka se usměje a odpovídá: „Za tři dny odjíždíme do Polska za Radkem, Petrou a…“  „Mikou,“ vyjeknu nadšeně. „Bereme s sebou i Geryho, doufám.“ „Samozřejmě,“ řekne maminka s úsměvem, „ale tentokrát tam jedeme na jeden celý měsíc!“ „Super,“ už se nemůžu dočkat.

Když přijíždíme, tak těsně před tím, než tatínek zatáhne za ruční brzdu, už vystupuji a běžím za Mikou, která mi běží naproti a obejmeme se. „Jsem tak ráda, že jsi tady,“ řekne Mika. „Já taky,“ odpovídám. „Pojď za mnou, musím ti ukázat Dianu,“ řekne Mika a táhne mě k boxu své kobyly. Nakouknu dovnitř a vidím maličké šedé hříbátko, co právě pije. „Ooo,“ vydechnu. „To je Geryho hříbě,” řekla Mika. „Páni, tak to je super!“ V průběhu celého týdne jezdíme s Mikou na vyjížďky a staráme se o hříbě. I když už je to dva roky, tak jsme si s Mikou pořád stejně blízké, a tak to bude ještě dlouho.

Bez Miky bych tento příběh nikdy nezažila. Nikdy neutíkejte před novými věcmi, i když jsou zdánlivě děsivé! Můžete najít tak úžasného člověka jako já a zažít taková dobrodružství, jaké bylo právě to mé.