Vyprávění mého pradědečka - Vojtěch Kraus (GP-K3)

Mám to štěstí, že můžu poslouchat vyprávění mého pradědečka Miloše. Narodil se roku 1933 v Horní Lhotě. Jeho tatínek Lambert, narozen roku 1888,  pocházel ze zemědělského statku v Krásném Poli. Začala první světová válka a prapradědeček Lambert musel do války v Itálii, kde sloužil sedm let. Na půdě má dodnes schovaný bajonet. Když se vrátil z války, tak byl už zralý muž a hledal si nevěstu. Našel si pro babičku Hermínu, která byla takzvaně dobrá "partie". Pyšnila s majetkem velkého lesa a ještě většího pole, což bylo na tu dobu velké bohatství. Společně chovali 15 krav, 30 prasat, slepice a další drobné zvířectvo. Postupně se jim narodily tři děti, můj pradědeček Miloš se narodil roku 1933 jako poslední. Musel od ranného dětství pomáhat svým rodičům na statku, a tak získával vztah ke zvířatům a k těžké práci.

V roce 1939 začala druhá světová válka a nastala těžká doba. Prapradědeček Lambert nemusel do války, protože se staral o statek, avšak za podmínky, že bude obstarávat vojsku naturálie (maso, mléko, vajíčka). Když přecházela fronta přes naší oblast, na jeho statku přespávalo 15 Němců, kterým musel podstrojovat. Pradědeček Miloš si pamatuje, že doma jedli jen brambory a polévky, ale Němci museli mít dvakrát týdně maso.

Když válka skončila, bylo mému pradědečkovi 12 let. V chození do školy se střídal se svým starším bratrem, jelikož měli jen jeden pár bot. Když pradědeček dospěl v muže, musel zastoupit svého otce ve vedení statku. Po válce jim majetek zestátníli, takže mu zůstalo jen malé pole a les, ale i tak to prý byla pořádná dřina. Vše se dělalo ručně. Seno se sekalo kosou, v zimě se mlátilo obilí cepy a vozilo se na mletí do mlýna v Kyjovicích.

Dědečkovi bylo 20 let a musel na dva roky na vojnu do Klatov. Během vojny mu zemřela maminka Hermína. Na jejím zdraví se podepsala celoživotní těžká práce a starostí kolem hospodářství. Praděda si musel najít hospodyni, která zastane všechnu tu práci kolem domácnosti a zvířat.

V tehdejší době bývaly na vesnici zábavy a plesy. A protože pradědeček je člověk společenský, padla mu do oka babička Marie. Brzy si jí dovedl domů, vzali se a postupem času se jim narodily tři děti. Těžko jde uvěřit tomu, že hned po svatbě a svatební noci musela prababička Marie dojit 8 krav! Tak začala další etapa života mého pradědečka Miloše. S Marií převzali plnou starost o hospodářství. Miloš se staral o krmení, seno, pole a les. Tehdy jeho plat činil 600 Kčs.

Celý svůj život pradědeček dělala těžkou práci, nikdy si ale nestěžoval a bral život takový, jaký je. Po celou dobu pracovního života nebyl nemocný, žil prací, která ho bavila, i když to byla pěkná dřina. V padesáti letech mu zemřela po dlouhé nemoci jeho milovaná Marie. Bylo to těžké období, které se snažil překlenout prací a staráním o své děti, i když v té době měly své vlastní životy. V roce 1993 odešel do zaslouženého důchodu. Ale to by nebyl praděda, aby zůstal nečinně sedět. Pořád se staral o nějaké to zvířectvo. Také rád udil a jeho vyhlášené uzené maso znala celá vesnice. Měl šest vnoučat, přesto ale zůstával po večerech sám a to nebylo nic pro našeho pradědu. Osud však napomohl tomu, že si našel hodnou spřízněnou duši Drahomíru, za kterou se zanedlouho odstěhoval. Byli spolu dalších 20 let, než Drahomíra odešla k věčnému odpočinku. Měli se moc rádi, ale na babičku Marii nikdy nezapomněl.

Je mému pradědečkovi 88 let a jeho Dobrá nálada a optimismus je lék pro naši celou rodinu. Mám to štěstí, Děda si pamatuje plno věcí z minulosti, ale o čem mluvil před chvílí, to si nepamatuje. Bylo velmi zajímavé a naslouchat jeho vyprávění a vzpomínkám, které mu utkvěly v jeho paměti. Jsem rád, že se se mnou o ně podělil.