Ve stínu války - Sára Dudková - (GP24-K4)

V naší rodině jsme si vždycky pomáhali. Můj tatínek byl krejčí. Dokázal nádherně stvořit sukýnky, šaty i kabáty. Pracoval dnem i nocí. Občas mi udělal hezkou halenku, kterou jsem se poté pyšnila před kamarádama. Maminka se zase starala o náš rodinný obchůdek, kde tyhle věci prodávala. Všichni ji měli rádi, protože byla milá a ochotná. 

Bylo mi devět let a měla jsem mladšího bratra Ivana, kterému byly tři roky. Všichni říkali, že je to roztomilý chlapec, ale mě hlavně otravovalo, že se o něj musím pořád starat. Ivan byl zvídavý, nikdy nevydržel na jednom místě a pořád chtěl něco vědět. „Proč tohle? Proč tamto?“ ptal se pořád dokola. Chtěla jsem radši ven s kamarádkou Hildou, která bydlela o dvě ulice dál, ale maminka mi vždycky připomněla: „Nezapomeň, že na prvním místě jsi starší sestra.“

Žili jsme v malé obci jménem Pustá Polom. Byla to klidná vesnice, kde se všichni znali. Jenže klidné časy byly dávno pryč. Psal se rok 1941 a válka byla cítit ve vzduchu. Náš rodinný obchůdek byl zavřený a tatínek přestal šít. O válce se u nás doma bavilo šeptem, a když se občas objevili němečtí vojáci, maminka mě táhla za ruku domů, abychom se jim vyhnuli. Já ale pořádně nechápala, co se děje. Babička a dědeček, kteří žili s námi, říkali, že děti by se neměly o takových věcech dozvídat.

Jednoho rána jsem vyběhla ven za Hildou. Čekala mě u tří vrb. Rostly za polem, které patřilo její rodině. V koruně jedné z nich jsme totiž měly položená prkna. Říkaly jsme tomu ,,základna”. Slíbily jsme si, že o ní nikomu nepovíme. Měly jsme tam schované knížky abychom se nenudily. Vyšplhaly jsme nahoru a uvelebily se v našem útočišti. Slunce svítilo a já měla pocit, že na světě nemůže být nic špatného.

 Najednou jsem uslyšela hluboký dunivý zvuk. Podívaly jsme se s Hildou na sebe. Srdce mi začalo bušit. Než jsem stihla něco říct, Hilda byla už na zemi. Ozvalo se další dunění. Tentokrát to bylo mnohem blíž. Země se otřásla a já vzhlédla vzhůru. Viděla jsem ji i přes husté větve vrby. Naši hrozbu. „Musíme zpátky, rychle!“ vykřikla jsem a rozběhla se přes pole.

Když jsem doběhla k našemu domu, dveře byly otevřené dokořán. V nich stála moje maminka. Jak jsem k ní doběhla, objala mě tak pevně, že jsem měla pocit, že mě zlomí vejpůl. „Kde jsi byla? Už jsme tě hledali!“ křičela, ale v jejím hlase byla slyšet úleva. Tatínek nás popadl za ruku. „Rychle do sklepa!“

Ve sklepě už byla babička s dědečkem a Ivan seděl na hromadě pytlů s bramborama. Plakal, ale babička ho utěšovala. Tatínek zavřel těžká dřevěná dveře sklepa a my jsme tam zůstali ve tmě. Bombardování se dělo celkem často, ale mám pocit, jakoby jsem se pokaždé bála čím dál tím víc. Každý další výbuch se ozýval tlumeně a země se stále třásla. Držela jsem maminku za ruku a cítila, jak se i ona třese.

 Po nějaké době všechno utichlo. Zdálo se, že bombardování skončilo. Tatínek nahmatal dveře a my jsme pomalu vyšli ven. Dům stál, ale některá okna byla rozbitá.  Za chvíli jsme zaslechli hlasy. K domu přicházeli němečtí vojáci. Maminka mě zatáhla za sebe, babička vzala Ivana do náruče a všichni jsme zůstali stát jako přimražení.

 Jeden z vojáků si nás všiml a okamžitě k nám celá skupinka zamířila. Otočil se na tatínka a začal na něj mluvit rychlou němčinou. Ničemu z toho jsem nerozuměla. Poté ukázal na starý kříž, který stál vedle našeho domu. Pořád se snažili domluvit až nakonec tatínek přikývl a vojáci po chvíli odešli. Zůstali jsme stát venku čekající na vysvětlení. Tatínek ale řekl ať s Ivanem jdeme dovnitř a žádné vysvětlování se nekonalo.

Teprve později večer, když jsem odposlouchávala za dveřma, jsem pochopila, co znamenalo, že náš dům stál tak blízko kříže, který byl zaznamenaný na vojenských mapách. Pro naši rodinu to byla hrozba, která nad námi visela každý den. Ale v ten okamžik jsem byla ráda, že jsme opět přežili. Objala jsem malého Ivana, který se ke mně natáhl a zašeptal: „Já se bál.“

A já se taky bála, ale jemu jsem to neřekla.

Život šel dál. Tatínek nám začal dělat boty, maminka se začala starat o dědečka, a já se starala o malého Ivana, který už začínal běhat a mluvit jako velký kluk. Bombardování už se k naší vesnici mockrát nepřiblížilo, ale občas jsme slyšeli příběhy z okolních měst, kde válka zanechávala hluboké jizvy. Každý den jsme čekali na zprávy, které by přinesly aspoň kousek naděje.

Utekly čtyři dlouhé roky. Byl květen 1945 a já si ten den pamatuju, jako by to bylo včera. Bylo ráno, když do našeho domu vtrhl tatínek s novinami v ruce a se širokým úsměvem na tváři. „Je konec!“ vykřikl. „Válka skončila!“ Maminka se rozplakala. Babička a dědeček si sedli na lavici a jen tiše děkovali Bohu.

Na ulici se už začínali scházet sousedé. Někdo přinesl starou harmoniku, jiný vytáhl vlajku, která celou válku ležela schovaná ve skříni. Byla to oslava, jakou naše vesnice ještě nezažila. Dokonce i Ivan, kterému bylo teď sedm roků, se točil dokola a smál se. Držela jsem ho za ruku a cítila radost a úlevu, kterou slova nedokázala popsat.

Vyběhla jsem směrem k domu od Hildy. Jakto že její rodina také neoslavuje? Vždyť jsem ji neviděla celý měsíc, co se všichni museli opět schovávat. Tehdy totiž naší vesnicí procházeli ruští vojáci a prý vyháněli ty německé. Jejich dům vypadal opuštěně a ani kozu jsem neslyšela mečet. Kde by jenom mohla být?

Dozvěděla jsem se, že Hilda s její rodinou byli někam odvezeni. Protože byli odlišní od nás ostatních. Mě vždycky Hilda připadala úplně stejná jako já, jinak bychom si tak nerozuměly. A prý se už nevrátí. Vždycky mi říkala, že chce bydlet v Americe, tak snad se jí tento sen splnil.

Ať už nás v budoucnu čekalo cokoli, věděla jsem jedno – přežili jsme, celá naše rodina, a to bylo to nejdůležitější. Jestli má nastat v budoucnu ještě větší zkouška, my to společně zvládnem. Navíc si myslím, že po těchto hrůzách co se děly, už nikdo nebude chtít opakovat něco podobného. To by bylo krásné.