Pohádky na dobrou noc? A co třeba něco jiného… - Štěpánka Nyklová - (GP24-K4)

„Tak… Kde jsme to byli… Á, ano, zrovna se princ vkradl do zámku pro ptáka Ohniváka… Takže… Kralevic šel do měděného zámku a…“

„Ale, dědo, tohle my už všechno známe!“ řekl můj o dva roky mladší bráška. Oba jsme leželi pěkně zachumlaní pod peřinou v posteli připravení jít spát. Děda seděl vedle nás ve svém oblíbeném velkém a pohodlném křesle s knihou otevřenou v ruce.

„Jak, jakože to všechno už znáte? Vždyť sem jsme se včera ještě nedostali,“ namítl děda.

„To jo, jenže my už jsme si tuhle pohádku četli doma,“ vysvětlil bráška a zakřenil se.

„Jo? Tak jakpak tahle pohádka, vy chytráci, končí, co?“

„No, princ pokazí loupež ptáka Ohniváka, vejde do služby na zámku a tam se seznámí s princeznou,“ vyprávěl bráška.

„No a potom získá koně Zlatohřiváka a vrátí se domů i s princeznou, kterou si vezme za ženu,“ dokončila jsem pohádku za brášku, který celou dobu souhlasně přikyvoval.

„No, teda…“ poškrábal se děda na hlavě,“ Vy to asi skutečně znáte. No nic, tak se přesuneme k další pohádce…“

„Nééé!“ vykřikli jsme oba najednou.

„Dědo, radši něco jiného,“ prosil bráška.

„Jo, my už tu pohádku buďto známe, anebo ji neznáme, ale bude tak nudná, že nás oba uspí…“ dodala jsem.

„Ale o to mi tady celou dobu jde. Abyste usnuli,“ řekl děda.

„Dědo!“ znovu jsme oba vykřikli.

„No, no,“ zasmál se dědeček zavíraje knihu a pokládaje ji na stůl, „Tak dobrá. Když se vám pohádky nehodí, tak vám povyprávím něco jiného. Ale oba už budete úplně potichu a budete se snažit usnout, jasné?“

„Jasné, dědo!“ opět jsme vykřikli a zachumlali se ještě více pod peřinu.

„Ták, co bych vám jen…“ mumlal si děda sám pro sebe. Chvíli tam jen tak tiše seděl v tom svém křesle, a když už mě i bráškovi pomalu začala docházet trpělivost, začal vyprávět:

„Před pár lety v jedné malé vesnici, jako je ta naše, žil jeden malý kluk. Byl to úplně obyčejný chlapec; chodil do školy, doma pomáhal rodičům, a hlavně chodil ven se svými kamarády a hrál s nimi všelijaké hry, což měl ze všeho nejraději. To víte, v té době nebyly ty vaše mobily, nad nimiž teď většinou strávíte půl dne, ne, ne… Tenkrát byla nejlepší zábava jít do lesa a hrát na četníky a zloděje, nebo nějakou tu jinou hru. Třeba onoho chlapce velmi bavilo čutat si s merunou, když měl s kým nebo…“

„Co je to meruna?“ skočil dědovi do řeči bráška.

„Jo, to byla nějaká jeho neoblíbená spolužačka?“ přidala jsem se k němu.

Dědeček se rozesmál. „Ne… Meruna nebyla žádná jeho neoblíbená spolužačka. Meruna byla takový míč; prostě hráli fotbal.“

„Aha…“ zamumlali jsme.

„Ale teď jste mě vyrušili, a to jste mi slíbili, že už budete spát!“

„My víme, dědo, už budeme spinkat,“ řekla jsem a bráška přikývl.

„No, dobrá. Jenom, kde jsem to skončil… Jo, takže…

Chlapec celá odpoledne trávil venku s kamarády a zažíval v lese nejrůznější dobrodružství. Sbírali žaludy a kaštany pro myslivce, chodili se koupat do řeky, v lese si hráli na ty četníky a zloděje nebo si čutali s merunou… No a když už bylo pozdě večer, tak chlapec chodil domů a začal se připravovat do školy. To znáte, domácí úkoly se psaly, a když se to náhodou nestihlo, tak se druhý den o přestávce ve škole rychle opisovalo, aby to aspoň na tu hodinu bylo hotové… Ale to jste neslyšeli, vy oba vzorně píšete úkoly ještě ten den, kdy vám byly zadány.“

„Samozřejmě, dědečku,“ usmáli jsme se.

„Tak, tak… No, a takhle to pokračovalo pořád dál a dál; ráno škola, poté domácí práce, pak se šlo ven skotačit po loukách a lesích, následovalo psaní úkolů a nakonec pěkně do hajan. Samozřejmě chlapci vymysleli pár vznešenějších her, mezi něž patřily kupříkladu bouchací kuličky. No, to byla pěkná šupa, když se to správně hodilo… Ale mnohem záživnější byly dymogamy; to byla taková velká černá kulička, ze které, když se zapálila, se začal linout hustý černý dým. Jednou chlapec a jeho kamarádi podnikli dobrodružnou výpravu do domu jedné staré paní. To byla náramná výprava; dlouho se připravovala, aby vše klaplo podle plánu. Nepozorovaně vnikli na nepřátelské území, poté pod uvolněný práh dali onen dymogam – všechno opatrně a potichu, aby je ve vedlejší místnosti spící stará dáma nezaslechla – dymogam zapálili a rychle utekli. Nakonec vše z bezpečného povzdáli pozorovali – no to byla honička. Stará paní se samozřejmě lekla; tolik dýmu, snad aby ji nezačal hořet dům! Zavolala hasiče a naši hrdinové se museli rychle vytratit,“ zasmál se dědeček, „Samozřejmě se nakonec přišlo na to, kdo byl strůjcem toho ,požáru‘, a to poté musel chlapec zastávat veškeré domácí práce s náramnou pečlivostí; musel mýt nádobí, chystat dříví, sekat trávu pro zvířátka – tenkrát bylo v každém domě plno hospodářských zvířat - potom sbírat kopřivy, uklidit si v pokoji… A to vše pod obezřetným dohledem jeho rodičů. To ale víte, že se chlapec nenechal odradit. Jeho kamarádi a ani on si nenechali ujít další mnohá dobrodružství, která na ně čekala. Jednou, to už byl chlapec starší, se rozhodli provést přímo husarský kousek. Tenkrát za každým autobusem, jenž vozil lidi na ranní směnu do Vítkovic byla připojená vlečka, do níž se vešli další pracanti. Nebývaly takové ty delší kloubové autobusy, jako dnes. Prostě se za každý autobus dala vlečka, do níž průvodčí – tehdy krom řidiče autobusu jezdila i průvodčí, která cvakala lístky – zavřela ony pracanty a jelo se. No a kluci se tehdy rozhodli v noci, aby je nikdo neviděl, odpojit onu vlečku a odvézt ji a o pár ulic dál, kde ji schovali za roh jedné slepé uličky. Hned ráno z toho byl ovšem velký poprask; jak pojedou lidé do práce, když se nevejdou do autobusu? Kam se vlečka poděla? To víte, že se nakonec ta vlečka našla a našli se i viníci této loupeže. To byl zase u chlapce doma randál, ale, jak už to vždy bývá, vše se časem urovnalo a chlapec žil šťastně a spokojeně dál. No, a jak se tak dívám na hodiny, tak to bude pro dnešek všechno…“

„Ale, dědo, ještě alespoň jeden příběh!“ prosila jsem.

„Jo, je strašná sranda poslouchat, co všechno ten kluk prováděl – ten dymogam si budu muset někde sehnat,“ usmál se bráška pod vousy.

„Tak to v žádném případě! Dymogam je nebezpečná věc, a navíc já vám to celé nevyprávěl proto, abyste se inspirovali a prováděli stejné hlouposti jako ten kluk!“ protestoval děda.

„No dobrá, spokojíme se bouchacími kuličkami, ale řekni nám, kdo byl ten chlapec? Určitě musel mít nějaké jméno, ne?“ zeptala jsem se.

„Ano měl a má. Mirek,“ odpověděl děda.

„No počkej, dědo, ale tak se přece jmenuješ ty!“ vykřikli jsme oba radostně.

„Jo, jo. Aspoň vidíte, jak to za nás vypadalo; co jsme všechno jako malí prováděli… Ale jak jsem řekl, ne že za pár dní vyvedete něco podobného!“

„Neboj dědo,“ usmála jsem se, „No a co třeba ještě bylo jiného?“

„Spousta věcí, spousta. Třeba, jak ty máš ráda sladkosti, a hlavně čokoládu, tak za nás takové věci skoro vůbec nebyly – bylo eskymo, takový nanuk, a poté odporná věc, které se říkalo mýdélko. To byla snad nejhroznější sladkost, kterou jsem kdy jedl. Ale zato se každou neděli peklo; byly bábovky, koláče a spousta dalších dobrot. Taky jednou u nás doma byla velká sláva; to jsme si pořídili první televizor v širokém dalekém okolí. Tenkrát se hrálo mistrovství v hokeji, takže se u nás sešlo přes dvacet lidí, a pokaždé, když se dál gól, tak se táta bál, že se nám z toho radostného výskání zhroutí strop. Nebo třeba - vy oba dostáváte nějaké to kapesné, ne? Já nic takového nedostával. Peníze se mi dostaly do rukou jen, když jsem šel nakoupit nebo jsme potom s bratry měli takový obchod; já jsem bratrovi očistil boty a on mi za to dal pět korun. Taky mezi sousedy fungoval takový menší výměnný obchod; my jsme měli dostatek tvarohu, tak jsme ho dali panu elektrikáři, který nám na oplátku opravil žárovku nebo něco jiného… No jo, tenkrát se lidé drželi víc pospolu. Soused vypomohl sousedce, z jednoho domu putovaly informace k druhému. Bývala ta atmosféra u nás na vesnici přátelštější a pospolitější než dnes. Tehdy byl každý spokojený na své zahrádce, ve svém domě, dneska se všichni hrnou za něčím, ani neví čím, hlavně urvat, co nejvíc… Ale o tom skutečně až někdy jindy, ano? Přeci jenom se musíte vyspat a pohádku, sice netradiční, na dobrou noc jste slyšeli, tak do hajan.“

Děda se zvedl z křesla a urovnal nám peřinu.

„A povyprávíš nám zítra ještě něco?“ zeptala jsem se.

„Ano, prosím, prosím,“ zaprosil bráška.

„Ale to víte, že ano,“ usmál se děda, „holt vzpomínky jsou někdy zajímavější něž vymyšlené pohádky pro děti, co?“

Oba jsme svorně přikývli. „Dobrou noc, dědečku.“

„Dobrou noc.“

Děda zhasnul lampičku a odešel. Bráška už vedle mě tiše chrápal, ale já jsem ještě dlouho uvažovala nad dědovými posledními slovy; ta atmosféra u nás na vesnici bývala přátelštější, pospolitější než dnes… Tenkrát jsem to ještě nechápala, jen mi ta slova z nějakého důvodu utkvěla v paměti. Ale dnes již chápu, jak to dědeček myslel. V dnešní době, v době, kdy máme všeho dostatek, si věcí nevážíme tak, jak bychom měli. Lidé místo toho, aby si vzájemně pomáhali, si hledí přes ploty a porovnávají si své zahrádky. Pořád se v kariéře ženou dál a dál, skoro až ke hvězdám, a přitom by možná byli šťastnější v úplně obyčejném, klidném domě s malou zahrádkou, o níž by s láskou pečovali. Jako tomu bývalo kdysi.

Ale jak řekl děda, toto vyprávění nechme na někdy jindy. Třeba mezitím lidem dojde, že největší štěstí na ně čeká doma, kde žili jejich rodiče a ještě předtím jejich prarodiče.