Petr Bezruč - 150 let - K3: Marie Cecilie Švecová II

Východní nádraží

Východní nádraží. To prosté místo na konci Opavy, přes které projdou denně tisíce lidí, které znám i neznám.

Vyvolává ve mně velmi zvláštní pocity. Mnohdy i velmi rozporuplné. Cítím zde pohodu a příjemnou atmosféru i přes hluk, bez kterého by se ostatně nádraží ani neobešlo. Ovšem i toto přidává na mém uklidnění. Nikde se necítím tak skutečná jako zde. Jinde se dokážu dívat na ostatní přes prsty nebo chodit se svěšenou hlavou, ale zde ne. Nedokážu to odůvodnit. Východní nádraží ve mně vyvolává pocit, který mě donutí se pozastavit nad tímto tajuplným a zároveň trochu opomíjeným místem na konci světa. Je středem veškerých mých zájmů a myšlenek.

Zároveň zde ale cítím jistou nostalgii a smutek, jelikož láska není vždy tím milým a příjemným pocitem u srdce, který hřeje. Láska totiž někdy bolí. Je jako přátelství nebo rodina v přeneseném slova smyslu. Na nenávist nezapomenete rychle. Její síla je velká. Je jako pevný led, který vydrží i prudké nárazy emocí a je každým špatně zvoleným krokem pevnější. Ovšem křehké vztahy jako především láska jsou velmi tenkým ledem. Každým nesprávným krokem se proboříte hlouběji. Má láska – chcete-li chůze po tom nejtenčím ledě – je právě spojena s vyvoleným Východním nádražím.

Je to místo velmi vzácné – takových v mém dosavadním životě moc není. Východní nádraží se nepodobá Západnímu nádraží v Opavě ani Hlavnímu nádraží v Praze. Nemá obdoby. Jen díky prostému zaláskovanému příběhu, který má hodnotu zlata. Tento příběh není tak šťastný, ale díky optimismu, který cítím v okolí, nejsem smutná. Jsem statečná, protože vždycky bude pro co žít, i když člověk mnoho ztratí. A vždycky se budu moct za co bít, protože co když...