O mém dědovi - Barbora Skýbová - (GP24-K1)

Jednou mi děda vyprávěl, že když byl malý, tak chodil do školy pěšky. Ráno v sedm hodin vstal a honem napsal úkol z matematiky. Protože mu šla. A pak šel před školu a tam si s klukama a holkama vyměnil ruštinu a češtinu, aby si je opsali. Ale protože tam nebylo skoro nic rovného, tak to psali na popelnicích. Děda se odmlčel a já jsem dodala: “Dnes už by to nešlo, protože my nemáme před školou popelnice.“ 

Děda vyprávěl dál. Někdy se učilo dopoledne a někdy odpoledne. Když šli do školy a pak byla ruština, tak měl děda sešit od Vladimíra a Vladimír od dědy, protože jak si před školou opisovali úkoly, tak si zapomněli vyměnit sešity.  A já jsem se zeptala, jestli se na to nepřišlo? A on řekl, že ne. 

A pak jsem se ho zeptala: „Neřekneš mi i něco o době, jak se tehdy žilo?“ Ano, řekl děda a začal vyprávět. Tehdy nebyly mobily ani počítač, tehdy jsi měl jen jedno auto a pěstoval sis zeleninu, staral ses o dobytek a jezdily autobusy a taky tramvaje. V České republice vládl komunismus a my jsme nemohli jezdit na jih. Hodně jsme pracovali na poli i venku. Chodili jsme do školy pěšky. Dostávali jsme žákovskou knížku, do které se zapisovaly všechny známky a tresty se řešily hned. Dostali jsme taky tabulku, na kterou se psalo kamínkem. Žádné sbírky pokémonů nebyly ani sbírky fotbalistů nebyly. Sbíraly se známky a někdy se sbíraly fotky baletek.