Nekonečná pouť - Patrik Matěj - (GP24-K4)

Slyšte příběh, který se odehrál mému praprapradědovi před více než sto lety. Studený vítr bičoval palubu nákladní lodi, plující do Evropy přes jih. Zatímco loď pomalu klouzala po temném a rozbouřeném oceánu, Antonín Kadlec se opíral v bolestech o železnou zeď v tmavém podpalubí osvětleném jen malou lampou u schodiště. Jednou rukou svíral zakrvácený levý bok, kde ho pálila hluboká rána, která byla na zdejší podmínky precizně zašita, bohužel ani po měsících se pořádně nezhojila.

Když bolest přestala být nesnesitelná, pomalu vstal a lehkým krokem se rozešel k protějším schodům, jež vedly na palubu. Musel si dávat dobrý pozor, aby nesklouzl na mokrém schodišti. Venku nebylo ani živáčka, jen tma, hvězdy a přenádherný klid. Došel pomalu k okraji lodě, dívaje se na vodu, rozjímal. Z přemýšlení ho vyrušil hrubý hlas. Ozvalo se za ním: „Dej pozor ať nepřepadneš! Voda v tuto dobu nebývá nejteplejší.“ Antonín se pomalu otočil za hlasem, neznámý byl podle postavy muž menšího vzrůstu. Záhadná postava přišla blíže k Antonínovi a postavila se vedle něj, avšak oční kontakt nenavázala, jeho tvář zůstala známá jen tmě. Nic nečekaje, řekl Antonínovi: „Jsem felčar z Československa (tehdy Rakousko-Uhersko, pozn. aut.), jmenuji se Josef. Našel jsem tě ležet v koutě přístavu odkud vyjížděla tahle loď. Velmi jsi krvácel, tak jsem tě odnesl sem a zašil ti ránu. Co se ti vlastě stalo?“

Antonín odpověděl: „Začátkem války mě naverbovali, bojoval jsem na východní frontě proti Rusům. Byl jsem zajat a odvezen někde na východní Sibiř. Pracoval jsem pro sedláka. Ze začátku jsem měl za úkol obdělávat jeho pole, starat se o dobytek, a ještě více horších a vyčerpávajících povinností. Sedlák přišel na můj talent vařit, tehdy jsem si polepšil, dva roky jsem pracoval v kuchyni jako hlavní kuchař. Vařit mne bavilo, takže to nebylo tak hrozné. Večery pro mě byly nejhorší, každou noc jsem vzpomínal na svou překrásnou ženu, svá dítka, rodiče. Už jsem je 4 roky neviděl.“ Josef na to odpověděl: „Snad rodinu zase spatříš živou a zdravou. Jak se ti přihodilo to zranění?“ „Šel jsem právě nastoupit na tuto loď, jeden lupič mě chytl pod krkem a odvedl mě někam, kde nikdo jiný nebyl. Zloděj byl větší a silnější než já a nosil červený šátek přes pusu. Začal mi vyhrožovat improvizovaným nožem, ale velmi ostrým nožem. Řekl jsem, že nic nemám a ta blbá čorka mě bodla a utekla,“ Antonín držeje se za bok, si povzdychl. Oba hleděli bez mluvení do tajuplného moře. Uslyšeli skřehotání racků. Následně se objevilo hejno těch okřídlenců. To bylo znamení, že jsou blízko pevniny.

Konečně loď zakotvila a Antonín se mohl vydat na cestu do nově vzniklého Československa. V přístavu hledal někoho, kdo ho sveze domů. Antonín měl velké štěstí. Našel potulného kupce, prodávajícího prakticky vše, který jel do Polska prodávat své zboží. Kupec se jmenoval Honza, byl stejně vysoký jako Antonín, ale vážil o tunu víc. Honzův protáhlý přátelský úsměv připadal Antonínovi sympatický. Dohodli se tedy, že Antonína odveze před hranice Československa. Jedou přes Rakousko, hranice tam hlídají, kdyby Antonína chytli považovali by ho za dezertéra a Honza by byl komplic. Honza by z toho mohl mít problémy, to neměl za potřebí.

Dojeli k hranicím. Antonín slezl z dřevěného povozu. Po jeho levé ruce byl krásný smíšený les, ptáci zpívali, divoká zvěř se pásla. Antonín si řekl, že hranice překročí cestou přes ten nádherný les. Les byl opravdu krásný stromy zdravé. Antonín cestou nacházel spousty chutných hub jako holubinky, suchohřiby, praváky, lišky, dokonce našel i jednu bedlu. Z nich si udělal večeři.

Dalšího rána se chystal překročit hranice. Co čert nechtěl se stalo. Chytila ho policie. Zjistili, kdo je i přes jeho promyšlenou lež. Policisté neměli asi dobrý den, chtěli to s ním vyřídit sami tady a teď. Jeden z nich odešel kousek opodál, neměl rád krev. Druhý policista nabil těžkou dlouhou zbraň. Zvedl ji k Antonínově hlavě. Položil ruku na spoušť. Antonín se modlil, byla to poslední naděje. Bum! Tělo dopadlo bezvládně na tvrdou zem. Antonín otevřel oči. Otočil se a za ním policista leží na zemi s krvácejícím hrudníkem. Došlo nejspíš k chybě ve zbrani. Antonín na nic nečekal, s větrem o závod utíkal pryč.

Celý zesláblý v nejtemnější tmě uviděl jemu tak známý obrys, jeho chaloupku. Byl tak blízko a zároveň tak daleko. Cesta se mu zdála nekonečná. Konečně k ní dorazil. Začal lehce bušit zatnutou pěstí na okno. Nic se nedělo. Bušil znovu a silněji. Zase nic. Bušil znovu a znovu! Konečně se dveře spásy otevřely. Uviděl svou drahou ženu, než dopadl těžce na půdu pod nohama. Rodina se o něj postarala. Když přišel k sobě, žena mu něžným hlasem povídá: „Tondo, mně se zdál před pár měsíci strašlivý sen. Někdo tě chtěl okrást. Byl to muž větší než ty a měl červený šátek přes ústa sahající až k nosu. On tě pobodal. Myslela jsem, že jsi mrtvý. Bylo to strašné.“

Antonínovi trvala cesta domů 5 let. Uplynula dlouhá doba, než se plně zotavil. Jak se říká: všude dobře doma nejlíp.