Můj úžasný děda - Anna Dobřanská - (GP24-K3)

Jednou, když jsem byla na rodinné oslavě, jsem neměla co dělat a dost jsem se nudila. U nás jsou totiž rodinné oslavy většinou jen to, že se sedí na gauči a u toho se buď jí, nebo povídá.

Proto jsem šla za dědou. On mi vždycky zlepší náladu. Zeptala jsem se ho: „Dědo, jaké bylo tvoje mládí?“ A on mi začal vyprávět, jak se to všechno stalo.

27. července 1942 se stal zázrak. Narodilo se miminko! Prababička a pradědeček pojmenovali miminko Zdeněk. Už jako malý pomáhal děda Zdeněk na poli. Později začal chodit do školy. Když skončil měšťanku v Ostravě-Zábřehu, šel na SŠ hornickou a když měl pouhých 17 let, nastoupil na šachtu. V osmnácti letech se poznal s babičkou, svojí spřízněnou duší. Zamilovali se do sebe na první pohled. Poznali se na tanečních v kulturním domě.

V roce 1963 se jim narodil první syn, strejda Rosťa. To bylo dědovi 21. O dva roky později se jim narodila dcera, moje teta Vlaďka. Čas plynul a v roce 1980 se jim narodilo třetí dítě, syn Zdeněk, můj taťka. To dědovi bylo 38 let.

Když taťkovi bylo pět, přestěhovali se ze Zábřehu do Polanky. Čas plynul a plynul a někdy na přelomu tisíciletí babička onemocněla, ale naštěstí tu ošklivou nemoc překonala. Čas dál plynul a v roce 2010 se taťka zamiloval do mamky, ale to už trošku odbočuju. Později v roce 2012 jsem se narodila já, dědovo nejmladší a nejcennější vnouče.

Všechno bylo dokonalé do té doby, dokud se babiččina nemoc v roce 2019 nevrátila. Prvně se to snažila vyléčit doma, ale její stav se začal zhoršovat, že musela do nemocnice. Bohužel byla stále nemocnější a nemocnější a na moje sedmé narozeniny byla v nemocnici. O pár týdnů později, na konci dubna, ji byl děda naposled navštívit. Povídali si, ale babiččina cesta byla u konce.

Od té doby bylo všechno jinak. Děda byl víc uzavřený a trávil celé dny v křesle a všichni z toho byli úplně zdrcení, ale naštěstí má děda rodinu, která ho bude mít vždycky ráda až do konce. Dokud je děda s námi, je to dobře, protože tak úžasný děda snad nikde na Zemi není.