Můj děda Petr - Nela Strachotová - (GP24-K4)

Tento příběh je o mém dědovi Petrovi. Dnes je mu 66 let. Narodil se v roce 1958 ve městě Trutnov, kde strávil malou část svého dětství. Poté bydlel chvilku ve Zlíně, který se tehdy jmenoval Gottwaldov. To ale stále nebylo to správné místo. Nakonec se rodina usadila ve městě Havířov a tam žije dodnes.

V době, kdy bylo dědovi 10 let, se jeho rodiče rozvedli. Bylo to pro něj velmi náročné období. V té době bydleli chvíli u dědovy tety, než si konečně našli vlastní byt. To vše se odehrávalo na pozadí špatné politické i společenské situace, jelikož právě v této době přijely do Havířova ruské tanky. Jak sám děda říká, toto období od roku 1968 do roku 1973 bylo pro něj nejhorší a psychicky velmi náročné a nejvíce se to odráželo na školním prospěchu. Do páté třídy byl děda premiant třídy, ale známky ve škole se začaly po rozvodu rodičů zhoršovat.

V letech navštěvování základní školy chodil každý den pěšky. Ze začátku měl školu velmi blízko, ale po rozvodu rodičů, když se s matkou přestěhovali jinam, to měl do školy už mnohem dál. Hromadná doprava byla na tehdejší dobu drahá a on si nemohl dovolit jezdit do školy autobusem, a tak stále chodil pěšky. Jednoho dne se cestou do školy nudil a kroky si spočítal. Každý den ušel do školy 600 kroků, ať už byla zima, nebo léto.

Jelikož byla jeho matka sama, musel děda doma hodně pomáhat. Jak s domácími pracemi, tak s výchovou mladšího bratra. Aby mohl jít ven s kamarády, musel mít hotové úkoly a uklizený pokoj, často musel klepat koberce a to nejen vlastní, ale i některým ostatním sousedkám. Na čas strávený venku s kamarády vzpomíná děda nejraději. I přesto, že bydlel na sídlišti mezi spoustou domů, hráli venku mnoho her. V létě fotbal, nebo na četníky a zloděje, na schovávanou a vybíjenou. V zimě pak venku lyžovali na obyčejných dřevěných lyžích, nebo chodili bruslit za dům, kde jim tatínci postříkali hřiště vodou a měli plochu, kde hráli hokej. Chodili hodně do lesa, stavěli bunkry, pořádali bitky klučičích part. Děda vzpomíná, že po příjezdu ruských tanků si s kamarády hráli hodně právě na vojáky. Na své dětství má spoustu dobrých zážitků, ale najdou se tam i některé špatné. V té době nejezdilo příliš aut, takže si často hráli přímo na cestě. Když jel okolo autobus, museli mu uhnout a pak si hráli dál. Jednoho dne však jeden z jeho spolužáků omylem vběhnul pod autobus a nedopadlo to moc šťastně. Pro dědu to byl silný zážitek, umocněný tím, že právě jeho taťka pomáhal zraněného kamaráda ošetřovat.

Byla to doba, kdy nebyly žádné telefony a tak děti, které byly společně venku, měly určeno, že musí domů, jakmile se rozsvítí první pouliční lampy. Občas se prý také stávalo, že je maminky svolávaly přímo z oken a většina dětí domů jít nechtěla. Když děda zlobil, nebo měl špatné známky ve škole, byl jeho největším trestem zákaz chodit ven.

Jedna z nejlepších vzpomínek je na jeho 10 narozeniny, kdy dostal jako dárek výlet letadlem do Prahy. Pamatuje si, že jeho zpáteční letenka tehdy stála 90 Kč. V Praze mu pak maminka koupila tříbarevnou propisku, což byla pro něj tehdy obrovská věc.

Děda říká, že jeho dětství v šedesátých letech bylo opravdu krásné, než do něj zasáhl rozvod rodičů a ruská okupace. Ale i přesto, by své dětství neměnil a je rád, že vyrůstal v době, kdy trávil spoustu času venku s kamarády.