Moje denní rutina 1960 - Kateřina Němčanská - (GP24-K4)

Kde? Moravskoslezské pohraničí ČSR
Kdo? Moje babička (8 let)

Školu jsem milovala. Byla to jediná záchrana před tou všudypřítomnou prací. Vlastně ne jediná, někdy totiž pršelo, a tak jsem nemusela do lesa. Sice jsem musela každé ráno cestou do školy tahat tu otravnou konev s mlékem, aby nám soudruzi z kolchozu nezabavili dobytek, ale potom to byla celkem pohoda. Učení brnkačka.

Žádné mozoly na rukou, a co víc dokonce zábava! Konečně nějaká intelektuální činnost a ne pořád jenom dřina. Tak moc jsem se snažila zdržet svůj návrat domů, protože doma na hájence bylo vždycky co dělat. Postarat se o zvířata, mladší sourozence, uklidit, nachystat jídlo.

Co jsem ale úplně nenáviděla, byly prázdniny. Tolik jsem záviděla všem kamarádům, kteří si spolu chodili ven hrát, přes den se koupali a večer hráli bojovky na sídlišti. Místo toho, abych si konečně užila volno a hezké počasí, odpočinula si, otravná “lesní práce” nabrala nový rozměr.

Každé ráno nás džíp zavezl do lesní školky a celý den jsme pomáhali ožínat malé sazeničky smrčků. V tom vedru. Po práci na mě samozřejmě ještě čekalo obvyklé vaření, poklízení dobytka, úklid. Sušili jsme seno, pracovali na zahradě, skládali dřevo, a když byl taťka zavřený, protože zase řekl něco protirežimního, což bylo tak každý druhý rok, starali jsme se i o jeho včely.

A když už byla opravdu všechna práce hotová a nám zbyl nějaký čas navíc, šlo se na maliny, které jsme později prodávali do výkupu, abychom měli peníze navíc, třeba na zimní boty nebo na vysavač. Nakonec, jak vždycky říkávala moje maminka, původem z hanáckého gruntu: ,,Nechápo te sportovce, když se chcó hébat, tak ať vezmó hrabě do roke a pohrabó lóko, ne?”

Jednou, když přišly povodně a vytopily nám celý dům, měli jsme tolik práce s nápravou škod, že jsem chodila celou zimu v malé bundě po bratrovi.

I když mí dva mladší sourozenci později trochu vyrostli a byli schopni nám s bratrem pomoct, moc nám to práci neulehčilo, protože v lese stromů jen přibývalo.

Zato v zimě, když se brzy stmívalo a já jsem seděla u kamen s horkým čajem v ruce, to bylo jiné kafe. Žádné maliny nerostly a sazeničky malých smrků byly hluboko pod sněhovou pokrývkou. Samozřejmě, že byla venku zima, obzvlášť pokud jsem neměla vhodné vybavení na teplotní rekordy, ale jakmile jsem se dostala do vyhřívané školy, tetelila jsem se blahem.

Možná, že bylo moje dětství zbytečně náročné, ale právě díky němu jsem dnes taková, jaká jsem. Člověk si koneckonců zvykne na všechno, tím spíš, pokud nic jiného nikdy nepoznal.