Kamarádství / Přátelství - Kateřina Holáňová - (KNZ-K3)

Je zima a pomalu se stmívá. Náš taneční kroužek skončil a všichni už jdou domů. Kolem mě se ozývá: Ahoj! Měj se hezky! Tak zase příště! Jenom já zůstávám v té zimě a nemohu odejít, protože jsem ztratila klíče a bez nich se nedostanu domů.

Najednou se objeví Terezka. Ta mi asi nepomůže, protože se s ní moc nebavím a vůbec nic o ní nevím. Byla jsem ale překvapená, když se mě Terezka zeptala: „Proč nejdeš domů a stojíš tu v zimě?“ Odpovím: „Ztratila jsem klíče a bez nich se nedostanu domů, protože nikdo doma není.“ Terezka mi povídá: „Pomůžu ti ty klíče hledat.“ Rychle se ale stmívá, je už šero, takže se klíče nehledají nejlíp, navíc jsme si všichni z našeho kroužku před hodinou hráli venku ve sněhu, a proto je nám oběma teď chladno.

Začínáme hledat na zahradě. Hledáme úplně všude, pod vysokými stromy a také kolem budovy, ale na zahradě klíče nejsou. Obě dvě jsme zmrzlé, ale Terezka má pořád trpělivost se mnou dál hledat. Jdeme zkusit zazvonit, třeba v budově ještě někdo je. Přichází nám otevřít Jana, naše instruktorka tance. Běžím do šatny, ve které se převlékáme. Hledáme všude, klečíme na kolenou, „šmatráme“ rukama pod lavičkami. Sedám si na skříňku a brečím. Zvednu hlavu s uslzenýma očima a najednou zahlédnu, že se pod skříňkou na boty něco blýská. Jdu blíž a vidím, že v zadním rohu pod skříňkou leží klíčky. Našly jsme je!

Vycházíme společně ven, ale zároveň se loučíme. Jsem ráda, že se mnou Terezka zůstala. Chci jí nějak poděkovat. Usměju se a dávám jí sušenku, kterou jsem si vzala ke svačině, ale nesnědla jsem ji. „Děkuji ti, Terezko, moc jsi mi pomohla,“ říkám radostně.

Vždycky jsem si myslela, že kamarád je ten, se kterým jsem už třeba dva roky, nebo se známe od malička, nebo se kterým se hodně bavím. Ale není to hlavně ten, kdo mi pomůže, když je mi těžko? Terezka toho sice moc nenamluví, ale je to moje dobrá kamarádka.