Kamarádství nezná hranic - Julie Kubicová - (KNZ-K4)

Začalo to, když jsem začala studovat na nové vysoké škole, daleko od svého rodného města. Vešla jsem do učebny a přemítala jsem, jestli si tady najdu aspoň jednoho kamaráda. Rozhlédla jsem se po třídě a zamířila k osamělému bělovlasému klukovi sedícímu v zadním rohu, kde bylo volné místo. Když jsem přišla blíž, uviděla jsem, jak soustředěně kouká na papír a stínuje nějakou kresbu. „Můžu si přisednout?“ zeptala jsem se ho. Nepřítomně souhlasil. Po chvíli ticha jsem seznala, že mnohem líp ovládá umění kreslit než mluvit. Když skončila přednáška a on konečně vzhlédl a upřel na mě své oči, zeptala jsem se ho, jak se jmenuje a kde se naučil tak dobře kreslit. „Sebastian,“ řekl. Moc toho nenamluvil. 

V dalších týdnech jsem zapadla do kolektivu a nedělalo mi problém se bavit s ostatními, pořád jsem ale seděla vedle Sebastiana, čehož jsem ale nelitovala, protože byl opravdu hodně chytrý a navíc se mnou začal více mluvit. Jen někdy jsem ho přistihla, jak na mě dlouze zírá. Zjistila jsem, že se tady s nikým nebaví, protože má naprosto jiné zájmy než zbytek třídy, a navíc je ve své podstatě děsil, jelikož byl albín. K mému překvapení jsem ho začala mít radši než zbytek ročníku.

Po pár měsících už jsme se bavili jako staří přátelé, a dokonce jsme někdy u sebe i přespali. Navíc mě Sebastian doučoval, a tak jsem dostávala i lepší známky, a proto ho měla i moje máma ráda. Vždycky, když jsme byli spolu, nezáleželo na tom, jestli jsem se zrovna pohádala s někým jiným, nebo mi nevyšel vztah. Vždycky jsem u něho byla na prvním místě. To bylo vlastně zvláštní. Nikdy jsem se do něho nezamilovala, i když mi byl nejbližší osobou na světě. První rok na nové škole byl kvůli němu asi nejlepším obdobím mého života.

Po prázdninách jsem se vrátila do školy a přivítala se se Sebastianem. Vždycky jsme se objímali, bylo to u nás normální, ale cítila jsem, že se něco změnilo. Změnil se ON. A i když jsem se ho zeptala, co se děje, usmál se jakoby nic a řekl, že jsem jenom zmatená po dlouhém odloučení. Jenže se to opakovalo. Jako by se naše přátelství vytrácelo, a přitom tady pořád bylo, někdy ještě silnější než kdy dřív. Cítila jsem, že něco není v pořádku, ale on mi stejně pořád říkal, že je OK.

Jednou jsem šla k němu přespat, myslela jsem si, že se konečně dozvím, co s ním je. Ale ani jsem nedostala příležitost. Celou dobu jsme se dívali na film a on měl ruku kolem mých ramen. Když jsem šla na záchod, doprovodil mě až k oné místnosti a trpělivě čekal, až se vrátím. Snažila jsem se vyčíst z jeho výrazu, co se děje, ale on mě jenom mlčky odprovodil zpět a pustil film.

Asi týden po tom jsem si ale večer psala s kamarádkou a najednou jsem na sobě ucítila pohled. Vyhlédla jsem z okna, kde jsem ale uzřela jen náš živý plot, a něco bílého jako by se mihlo na spodní části okna. Po chvíli jsem na to zapomněla, neboť kamarádka mi vyprávěla jednu veselou příhodu. Za týden se to ale stalo znovu. A znovu. A znovu! Začala jsem mít strach, a tak mě jako první napadlo: Seba. Potřebovala jsem si s ním promluvit. Ale ne s tím stínem, co už mě jen následoval. Ne. Potřebovala jsem toho bývalého kluka, toho, kterého jsem poznala. Kéž bych věděla, že ten už tady se mnou dávno není. A tak jsem mu ze zoufalosti zavolala. Nebral to. Zavřela jsem okno, zatáhla závěsy a snažila se usnou, což se mi podařilo až v brzkých ranních hodinách.

Další dny Sebastian nechodil do školy, a protože jsem se o něj bála, vyrazila jsem po škole známou cestou k jeho domu. Cestou jsem moc lidí nepotkala, a začala jsem mít ještě větší strach o sebe i o něj. Když jsem konečně došla k jeho domu, zazvonila jsem, po pár minutách jsem uslyšela cvaknutí zámku, a dveře se otevřely. Sebastian měl kruhy pod očima, rozcuchané vlasy, páchnoucí oblečení, a za ním v bytě jsem uviděla docela velký nepořádek. Co mě ale vyděsilo nejvíc, byl jeho úsměv od ucha k uchu. „Pojď dovnitř, všechno ti vysvětlím“ řekl poklidně, když jsem se připravovala ze sebe vyloudit aspoň jedno slovo.

Když mě dovedl do svého pokoje stejně znečištěného jako zbytek domu, opatrně jsem si sedla na postel a zmateně se na něj podívala. „Víš, Kristino… musím se ti k něčemu přiznat“ řekl, a sedl si hned vedle mě. „Přes léto jsem si uvědomil, že jsi ten nejlepší člověk na světě. Byla jsi moje první kamarádka v životě, vnesla jsi do mého života smích, radost, zlepšila jsi celé moje bytí.“ Začal se ke mně víc přibližovat, až jsme se málem dotýkali nosy. Najednou, zničehonic, trhl hlavou a položil svoje rty na moje. Odtrhla jsem se a vyděšeně se na něho podívala. Tohle nebyl on. Ne, nesmí to zkazit, nesmí zkazit naše přátelství! Ale už bylo pozdě. Nikdy jsem neměla znova překročit práh jeho domu. Když jsem se mu znovu podívala do očí, měl v nich absolutně šílený výraz. „Prosím! Já tě miluju!“ Vrhl se na mě znovu, a tentokrát jsem se už neubránila. Byl mnohem silnější a větší než já, myslím, že si ani neuvědomoval, jak mi tím ubližuje. Začal mě líbat znova, a já jsem si se slzami v očích pomyslela, že to je můj konec. Zavřela jsem víčka a snažila se přemýšlet a trochu se odreagovat od toho, co se právě dělo s mým tělem. Nikdy jsem nechtěla, abychom byli něco víc něž přátelé. Tohle, co právě dělal, bylo za hranicí našeho přátelství. Po tomhle už nebudeme ani jeden stejný jako dřív.

Po asi hodině vedle mě usnul. Teprve teď jsem se doopravdy rozbrečela. Schoulila jsem se pod jeho deku a nakonec jsem se vysílená odebrala do říše snů.

Když jsem se probudila, on už v pokoji nebyl, a tak jsem si na sebe dala zbytky oblečení které ze mě předtím strhal, a vykročila ke dveřím. K mé hrůze byly však zamknuté. Přešla jsem k oknu, za kterým už svítily hvězdy a otočila klikou. K mé úlevě se otevřelo. Vdechla jsem chladný večerní vzduch a po pár sekundách jsem vyskočila na parapet a z něj ven. Z ulice jsem ho v okně viděla, jak připravuje nějaké jídlo. Začala jsem znova brečet, ale to už jsem utíkala pryč od toho domu. Po příchodu domů jsem si ze všeho nejdřív uvědomila, že ty bílé záblesky, co jsem viděla za oknem, byl on. Nemohlo to být jinak. Zavolala jsem mámě, a ta hned vyrazila a řekla mi, abych zavolala policii. Udělala jsem to. Když se se mnou dispečerka rozloučila, sedla jsem si do křesla a znova se rozplakala.

O pár minut později jsem mezi svými vzlyky uslyšela tiché ťukání na okno. Vzhlédla jsem, a uviděla něco, co už nikdy nechci vidět znova. Sebastian stál s rozzlobeným výrazem za oknem a prstem kreslil na sklo srdce. Naposledy naštvaně udeřil do okenice a pak zmizel. Pár minut nato přijela policie.

Nikdy nebyl nalezen. V prázdném domě našli jen jeho poslední vzkaz. „Jednou budeš moje!“ stálo na papírku.

Už je to pět let, přestěhovala jsem se, našla jsem si přítele, ale já stejně pořád každý večer se strachem zavírám okna. Nikdy večer nechodím sama, protože vím, že on tam někde je. Čeká na příležitost. Někdy se večer podívám z okna a zdá se mi, jako bych znova viděla to mihnutí jeho bílých vlasů.