Hedvika - Darina Ondráčková - (GP24-K4)

Sedla jsem si na lavičku a ostré slunce osvítilo mou vrásčitou tvář. Na malou chvíli jsem se zasnila a po tváři mi stekla slza. Než jsem si ji stihla setřít, přisedla si ke mně má vnučka. „Můžeme začít?“ zeptala se a já se přenesla do doby, kdy jsem byla stejně stará jako ona, plná života a nadějí.

Psal se rok 1954, zrovna jsem oslavila své čtrnácté narozeniny a mou povinností jako nejstaršího dítěte v rodině bylo starat se o mladší sourozence.  Žili jsme v bídě a občas to bylo těžké.  Od mala jsem znala ten pocit, když jdete spát s prázdným žaludkem a na Haldu Emu jsme chodili sbírat uhlíky, aby bylo čím topit. Tatínek taky nebyl zrovna ukázkový, ale tehdy přišel každý muž z práce domů a otevřel si pivo.  Na každého alkohol působí jinak, u mého otce odkryl agresivní chování. Tehdy se to ale moc neřešilo. Roky pomalu ubíhaly a já jsem rostla. Zaučila jsem se jako opravářka punčoch a našla jsem si i blízké přítelkyně. Přestěhovali jsme se do centra Ostravy a život začal být lepší.

Byl pátek večer a jako všechny sedmnáctileté slečny jsme se i my chystaly na tancovačku v ostravské radnici. Moje polodlouhé hnědé vlasy byly v natáčkách a pomalu jsem si žehlila modrobílé elegantní šaty. Olga, Šárka a Ivana seděly v polokruhu u zrcadla, nanášely si na obličej líčidla a povídaly si o nejnovějších drbech z práce. „Nikam nepůjdeš, dokud nevyžehlíš i zbytek prádla v koši!“ ozval se hlas mého otce, který zřejmě byl zase v podnapilém stavu. Nemám ráda alkohol. Lidé jsou po něm obzvlášť agresivní a dělají hluk. Dává ale možnost na chvíli zapomenout a uniknout před strastmi každodenního života, proto je asi tak oblíbený. „Neboj, Evi, my pomůžeme,“ vykřikly nahlas všechny tři. Ve chvílích jako jsou tyhle, jsem si uvědomovala, jak jsou pro mě všechny tři strašně důležité. Poznaly jsme se v práci, protože všechny tří sedíme vedle sebe v opravářských kójích. Po práci si občas zajdeme na colu nebo tak jako dnes jdeme na tancovačku. Než jsem stihla něco říct, stály všechny u mě a začaly mi pomáhat. Za chvíli jsme to měly hotové a zbývalo nám se jen dochystat. Rozčesat vlasy, přepudrovat, dodat růž, maskaru, obléct si opatrně šaty a nastříkat parfém.

Naposledy jsem se zkontrolovala a už jsme měla jednu nohu ve dveřích, když jsem si vzpomněla, že nemám peníze. 5 korun za vstup a 5 korun za grenadinu, vypočetla jsem. „Tatínku?“ s prosbou v očích jsem se na něj obrátila. „No?“ uslyšela jsem tatínkův hrubý hlas. „Já – no víš, jdeme s holkami tančit, myslíš, že bys mi mohl dát 10 korun, prosím?“ „Vyžehlila jsi všechno to prádlo?“ Rychle jsem začala pohybovat hlavou na znamení souhlasu. „Vezmi si je ze skříně, ale je to naposledy! A Evo? Netahej sem tady ty tři, chci klid a vy jste hrozně hlučné!“ Tak to ne, pomyslela jsem si v duchu. Pravda ale je, že ačkoliv to jsou moje kamarádky, náš byt je moc malý i pro mě, rodiče a čtyři mé bratry. Příště se holt budeme muset chystat někde jinde. Holky už na mě čekaly venku, takže jsem si obula černé boty s podpatky, které byly středně vysoké s mašlí uprostřed. Plánovala jsem hodně tančit, takže se hodilo, že byly pohodlné.

Před vstupem do radnice jsme si koupily lístky a kabáty daly do šatny. Do sálu nás už lákala živá hudba a všude se to lesklo. Okolo mě byla skupinka žen s cigaretami v rukou, obepnuté šaty se jim vlnily okolo boků a střevíčky se blýskaly. Muži v oblecích a s koňakem v ruce postávali v hloučcích a bavili se. Na parketu už někteří tančili a já se těšila, až se k nim přidám.

„Babičko, víš, že tě mám ráda, ale nemusíš mi všechno říkat tak do detailu. Co se stalo ten večer? Tančila jsi?“  Otevřela jsem oči a podívala se na svoji vnučku. Nevím, jestli jí mám říkat vše. Ten večer a také následujících několik měsíců bylo zvláštních. Prožila jsem toho strašně moc a do této doby nebyl nikdo, s kým bych se o své tajemství podělila. „Potkala jsem člověka, který mi velice změnil pohled na svět,“ začala jsem, nejistá si svojí odpovědí. „Takže jsi se zamilovala?“ Má vnučka je velice chytrá, více než by se mi v tuto chvíli hodilo. „Láska tehdy pro většinu společnosti neměla moc podob, byl to muž a žena. Nic mezi tím. Vše, co se vymykalo normálu, bylo špatně.“ V hlavě mi vyvstaly vzpomínky, jako film, který se mi odehrával před očima.

Mezitím, co jsem se rozhlížela kolem sebe, si ke mně přisedla slečna. Zřejmě podobě stará, jako jsem byla já, štíhlá postava a ohnivě rudé vlasy. Nejsem zrovna umluvený typ, ale něco mě donutilo se s ní pustit do řeči. „Jsi tu dneska poprvé? Ještě jsem tě tady neviděla,“ začala jsem opatrně. „Ano, jsem tu dnes poprvé,“ přiznala se, „zrovna jsme se přistěhovali.“ Nevypadala zrovna, že si to tady užívá, asi nebude typ na tancování. „Odkud?“ zeptala jsem se. „Odkud co?“ podívala se na mě nervózně smaragdově zelenýma očima. „Odkud jste se přestěhovali?“ zopakovala jsem jí otázku, tentokrát s lehkým úsměvem na rtech. „Z Prahy, tatínek je doktor a rozhodl se jít pracovat tady.“ Podle šatů jsem už před chvílí usoudila, že je to holka z dobré rodiny. Látka černo-bílých šatů vypadala draze a šperky, které měla na sobě, také nevypadaly lacině. Já jsem si oproti tomu musela vystačit s nejlevnější látkou a šicím strojem, šperky jsem neměla žádné. Rozhovor trval skoro celý večer. Úplně jsem zapomněla na to, jak moc jsem chtěla tančit. Při našem rozloučení jsem cítila něco podivného. Něco uvnitř mě ji chtělo znovu vidět a dozvědět se o ní víc. „Hedo? Sejdeme se příští týden zase tady?“ zeptala jsem se a zněla trochu nesměle.

„Babičko, jak to je dál? Nějak jsi se nám zasnila.“ Má pravdu, zasnila jsem se. „Omlouvám se, máš pravdu.“ „No, tak co?“ začala na mě zase naléhat. „Další pátek byla tam. Znovu jsme se bavily a tentokrát se přidaly i ostatní holky. Dozvěděli jsme se, že Heda studuje na zdravotní sestru a je velice chytrá. Postupem času se z našich pátečních tancovaček začal stávat spíš páteční konverzační klub. Všechny jsme Hedu začaly více poznávat, ale my dvě jsme si byly nejblíže. „Po pár měsících jsme se mohly s Hedvikou považovat za nejbližší kamarádky. Tehdy jsem si opravdu myslela, že jsme kamarádky, měla jsem ji vřele ráda a ona mě doufám taky. Nikdy jsme se spolu nebavily o klucích, vždy jsme klábosily o všem jiném, ale na ně se nikdy nedostalo.“ Při těch vzpomínkách mám v sobě zase tolik pocitů. Vybavuji si naprosto vše, co jsem tehdy prožívala a připadám si, jako by se to stalo včera. „Vše se změnilo jeden večer.“

Je pátek večer a jsem u Hedy. Jsme tu samy dvě, protože holky se rozhodly jít tancovat. Na rozdíl od mých rodičů těm jejím nevadí, když je někdo u nich doma. Zrovna jsme zabrané do rozhovoru, když se porozhlédnu po jejím pokoji. Vymalovaný na bílo s větší postelí, psacím stolem a oknem s přímým výhledem na Komenského sady. Má to tady útulné, pomyslím si. Já pokoj sdílím s dalšími bratry a soukromí, které ona má, se mi nedostává. Jsem ráda, když jsem u ní. Jsem ráda s ní, uvědomím si. Otočím hlavu zpátky a zjistím, že se na mě Heda dívá. V tom pohledu je něco, co nedokážu rozluštit. Nikdy předtím se na ně takhle nedívala. Ucítím v sobě tvrdé píchnutí, které mi naprosto jasně říká, že to je špatně. To mi však nezabrání se na ni podívat stejně. Mezi námi v té chvíli proběhne tisíc slov.

„Věděla jsem, že se to nesmí nikdo dozvědět. Věděly jsme to obě, možná proto jsme o tom nikdy nemluvily. To, co se odehrávalo mezi námi, zůstávalo za dveřmi jejího pokoje, a dokonce ani tam jsme to nepojmenovávaly.“ Má vnučka se na mě dívá s otevřenou pusou a očima dokořán. „Opravdu sis myslela, že lidé jako my předtím neexistovali?“ „To ne, jen, víš, je to hodně nečekaný zvrat v příběhu,“ řekne s lehkým úsměvem a pokrčeným obočím. „Pokračuj prosím,“ vybídne mě. „Náznaky toho, že jsem do ní byla zamilovaná, tady byly už od začátku, ale to vím až dnes. Pořád jsem na ni myslela. Chtěla jsem být s ní a potom mě začala ničit představa, že si nakonec stejně budeme muset vzít muže. Ty kradmé, dlouhé pohledy mě zevnitř drásaly. Jednou jsem se jí se vším svěřila a ona mi pověděla, že to má stejně. V tu chvíli jsem věděla, že máme problém. Tekly nám slzy po tvářích, za život, který nikdy neprožijeme. Za každé ráno, kdy se probudíme vedle muže, a ne vedle sebe. Za vše, co budeme muset skrývat. Nejhorší na tom bylo, že naši bublinu jsem musely prasknout, než ji praskne někdo jiný.“

Ležela jsem vedle Hedviky v tmavém pokoji, který byl lehce osvícený svíčkou. „Hedo, tohle musí skončit.“ Při vyslovení slov, které tak dlouhou dobu visely ve vzduchu, nám oběma tekly slzy. Zevnitř jsme křičela a nenáviděla celý svět. „Já vím, Evi, ale já to nedokážu.“ Její klidný hlas mě ještě více rozzuří. „Takhle to nemůže dál pokračovat! Ničíme se navzájem. Ty to víš a stejně říkáš takové věci!“ Mezi slovy jsem slyšela každý její vzlyk, který se snažila spolknout, a proto jsem to musela ukončit.

„A tak to skončilo. Oblékla jsem se a vyběhla z jejího pokoje a společně s tím i z jejího života. Možná jsem tam měla zůstat a společně jsme měly vymyslet nějaký plán. Milovala jsem ji. Nezapomenu, nikdy nezapomenu na to, jak se na mě dívala.“ Myslím, že poprvé vidím svou vnučku beze slov, tečou jí slzy stejně jako mě, a tak tam jen chvíli sedíme a díváme se do prázdna. „To je strašné, babi. Já vůbec nevím, co ti mám na to říct.“ Lehce se pousměju. „Nemusíš říkat vůbec nic, asi to tak mělo být. Potkala jsem tvého dědečka, mám tři úžasně děti a tolik skvělých vnoučat jako jsi ty. Věci se nedějí jen tak. Prožila jsem život plnými doušky a jsem neskutečně ráda, že jsem ji měla. Bylo to sice na chvíli, ale pro mě to bude navždy. Někteří lidé takové pocity nikdy nezažijí.  I když to bylo těžké, zvládla jsem to. Také jsem měla holky, se kterými jsme, jak víš, kamarádky doteď.“ „Ty už ses ji potom nikdy nesnažila kontaktovat?“ „Ne, možná proto, že se po pár měsících odstěhovali, možná proto, že jsem věděla, že je to tak nejlepší.“ „To je ale hrozné!“ poznamenala. „Sama poznáš, že některé věci musíš nechat tak. Já ji mám navždy ve svém srdci a myslím, že ona mě taky. To mi pro tento život stačí. A pokud to tak má být, věřím, že se potkáme v dalším životě. Láska nemá hranice a já vím, že jeden život s ní by mi stejně nestačil,“ dopovím a vím, že říkám pravdu.

Zapadající sluce osvítí moji tvář a tentokrát nepláču. Usměju se na nebe, na život, pro sebe a jsem vděčná za život, který mi toho tolik dal a také tolik vzal.