Do školy půl hodiny pěšky - Eliška Nohelová (GP-K3)

Naši prarodiče vyrůstali v jiné době než my. Byli zvyklí na věci, co my už dnes možná ani neznáme, a my jsme zase zvyklí nějaké věci považovat za samozřejmost, ale našim babičkám a dědečkům se o nich mohlo jen zdát.

Naši prarodiče například nebyli tolik obklopeni technologiemi jako my. My si dneska hrajeme s telefonem, díváme se na televizi nebo hrajeme počítačové hry, kdežto naši prarodiče tohle všechno neměli. Neměli tolik volného času, museli pomáhat rodičům se spoustou věcí, třeba hlídat mladší sourozence, pomáhat na poli i v domácnosti.

Se školou to bylo taky malinko jinak. Můj děda mi vyprávěl, že když chodil do školy, tak existovaly tzv. “ dvoutřídky”, kde jeden učitel učil více ročníků. V jedné hodině musel učit třeba první, třetí a pátý ročník.

Jiná byla také cesta do školy. Dnes se můžete tramvají nebo autobusem dostat do školy za pár minut, ale děda mi vyprávěl, jak musel se svými sourozenci chodit do školy asi půl hodiny. Prý to tak měli ale jen proto, že bydleli na kopci přímo nad školou, ale někdo musel jít ještě déle.

Od babičky a dědy také vím, že i přes to že tehdejší život byl těžší, tak na něj rádi vzpomínají.