Alenka - Veronika Tesková (GP-K3)

Nevím, jak vy, ale doba dětství mých prababiček a pradědečků byla pro mě donedávna pravěk.

Ne, že by se moje prababička honila za mamutem, ale připadalo mi to tak dávno…

Jednou v neděli jsem šla na oběd právě k ní. I přes svůj vysoký věk - nedávno oslavila 88 let- je prababička vitální a dalo by se říct i fešanda, vždycky upravená, pěkně oblečená.

Vyzula jsem si způsobně boty, usedla na gauč do obývacího pokoje, kde to už vonělo vším možným, babička poměrně křepce chystala porcelánové talíře s květinovým potiskem na jídelní stůl a tu mé oko ulpělo na televizi, kde měla puštěný film pro pamětníky. S oblibou nám s nadsázkou říkávala, že je starší než uhlí, což jsem jí jako malá, při pohledu na tu černou hromadu ve sklepě tak docela nevěřila. Nicméně v telce se odehrávalo něco, co upoutalo mou pozornost. Hladové, otrhané děti, prosící o jídlo za plotem nějakého tábora, spousta vojáků, kteří na ně řvali a stříleli do vzduchu.

Babička zjistila, že se na film dívám s otevřenou pusou a tiše pronesla: „ Druhá světová válka, strašné to tehdy bylo.“„Babi a ty jsi ji zažila?“ zeptala jsem se s nadějí, že takové hrůzy naše babi přece nemohla prožít.

„Byla jsem dítě, ale něco si pamatuju“, sedla si babička ke mně na pohovku a oči ji zvlhly. „A co třeba?“ zeptala jsem se opatrně. Bylo vidět, že chviličku přemýšlí, pak mě pohladila po vlasech, utřela si oči cípem zástěry a slíbila mi, že po obědě mi povypráví příběh z dětství.

Nedočkavostí jsem do sebe cpala jeden knedlík za druhým, zelím jsem se málem udusila, pak pomohla babi s nádobím a čekala.

Prababička si uvařila čaj, nalila mi džus a začala vykládat: „ Holčičko, buď ráda, že žiješ v této době, i když není někdy úplně růžová. My jsme tehdy nemohli chodit ani do školy, tu naši nám vybombardovali, měli jsme hlad, maminka denně plakala, protože viděla, jak jako děti trpíme. Potraviny byly na lístky, a to pouze základní. Vyhodit jídlo by byl strašný hřích, i když bylo plesnivé, tak se snědlo.“

 Otřáslo to se mnou, ale chtěla jsem vědět víc.

„Jednou v noci byl nálet,“ pokračovala prababička, „letadla na naše městečko házela bomby. Všichni jsme museli sbalit to nejnutnější a jen v noční košili a kabátě jsme utíkali do krytu. Já byla malá, chodila jsem do první třídy, plakala jsem, bála jsem se a vždycky jsem si s sebou brávala panenku, Alenka jsem jí říkala. A tehdy byla zima, měla jsem zkřehlé ruce a panenka mi vyklouzla. Brečela jsem v krytu tak, že mě chtěli vyhodit na mráz. Po náletu jsem ji zoufale hledala. Nenašla. Cesta, kterou jsme utíkali do krytu, už nebyla. Dům našich sousedů byl zbořený. Ale mě nezajímalo nic jiného než moje nejmilejší a skoro jediná hračka – Alenka.

Po několika týdnech zaklepal na dveře strýc a donesl…

„Alenku!“ vykřikla jsem.“ Přesně tak, špinavou, zablácenou. Jak se uklízela a kopala rozbombardovaná cesta, vykoukla na dělníky z bahna.  Strýček si vzpomněl, že jsem takovou měla, a tak mi ji donesl. Svět byl zas najednou krásný, umyla jsem ji, maminka ji ušila nové hadříky a já byla zas šťastná, i když jí chyběla nožka. Pak válka skončila, bylo  mi už 11 let a stále jsem ji měla u sebe……až do dneška,“ usmála se, vstala, odešla do ložnice a dala mi do ruky svůj tehdejší poklad – panenku Alenku bez nožky, ale čisťounkou, v šatičkách a kloboučkem na blonďatých vláskách.

Vyprávěla mi toho ještě hodně, ale tento příběh mě dojal nejvíc. Dnes máme všechno, plno jídla, hraček, ale neumíme si vážit skoro ničeho. Bereme vše jako samozřejmost, což určitě není dobře, ale asi se to v brzké době zřejmě nezmění.