Poslední landecký rytíř

Landecký hrad byl kamenný a prostorný. Stál v místech nad soutokem řeky Odry a Ostravice a zastával důležité místo jako obranná tvrz proti nepřátelským výpadům. Vznikl údajně po hrozných nájezdech Tatarů a společně s hradem v dnešní Slezské Ostravě střežil státní hranice a tzv. Moravskou bránu. Moravská brána byla jedním z nejdůležitějších průchodních míst, kterou již odedávna vedly prastaré obchodní cesty od Baltického moře směrem ke Středozemnímu. Po tehdejších úzkých a prašných cestách se mohly pohybovat jen malé dvoukolové vozy. Obchodníci pro větší bezpečnost necestovali jednotlivě, ale vždy ve větších družinách, které vedl nejzkušenější z nich. K ochraně těchto kupců byli ještě navíc určeni rytíři.

Rytíři z Landeku se však místo ochrany a obrany kupců specializovali na jinou činnost – loupežnictví. Kupce přepadávali a plundrovali. I dnešní Bohumín se prý původně jmenoval Bohumil, neboť každý z kupců, který tímto krajem ve zdraví projel a přežila dostal se kupodivu až do Bohumína, byl považován za Bohu milého, poněvadž to musel být skutečně samotný Bůh, který jej před loupeživými rytíři ochránil.

Poslední rytíř z Landeku nebyl žádnou výjimkou a dlouhodobou tradici svých předchůdců až sveřepě dodržoval. A co více, se svými veselými druhy pro svou zábavu a z dlouhé chvíle rád přepadával i zdejší obyvatelstvo. Na lukách pod kopcem totiž postupně vyrostla malá dědinka. Protože se zde pásli především panští koně, začalo se místu říkat Kobylov, později Koblov. Místní obyvatelé si postavili malou hospůdku, ve které se scházeli, slavili své každoroční svátky a na březích řeky Odry se často konávaly různé slavnosti a tancovačky.

A právě u příležitosti různých oslav, zejména svatojánských ohňů, které se taktéž konávaly na loukách u břehu řeky Odry, unášel landecký rytíř prý právě ta nejhezčí místní děvčata na svůj hrad Landek.

Vesnické veselice, které se častokrát odehrávaly na Zahradníkově louce, bývaly často doprovázeny polní mši svatou. Po ní se pak v domcích besedovalo a popíjelo a tančilo a veselilo až do vydatné večeře, po které hosté zmoženi jídlem a pitím a bohatstvím svých hostitelů odjížděli domů. Mládež se vesele bavila u kočovného divadla, střelnice, kolotočů a stánků s různými druhy cukroví. Večer se pak společně odebírala do hostince, kde se pokračovalo při tanci v bujné zábavě.

I tentokrát dosloužil hrušovský pan farář na vyvýšeném pódiu polní mši svatou, a už se rozehrála muzika a místní děvčata byla s chlapci hned v jednom kole. Jen jedna z nich se neustále dívá na cestu vedoucí od kopce Landeka. Nikomu to neřekla, ale již delší dobou tajně navštěvuje landecký hrad. Tedy ne ani tak hrad, jako spíše jeho panovníka, mladého urostlého rytíře. Má prý špatnou pověst a mnoho zdejších dívek má s ním své zkušenosti,ona však naslouchá hlasu někde uvnitř svého srdce, že právě on a nikdo jiný není a nebude ten pravý. Ona sama je dcerou bohatého a dosti pyšného koblovského usedlíka. Co jí tatíček jen poví, až se to doví? Zrovna včera se domluvili, že po této slavnosti zajde k nim domů a všechno tatíkovi poví. Jak to dopadne? Nebylo by lepší udržovat i nadále svou lásku v tajnosti?

Místní děvčata náhle zmlknou. To samotný landecký rytíř přijíždí na svém koni. Seskočí z něj a hned kráčí ke své milé.

„Přemýšlela jsem, dnes ještě ne, raději ne“, šeptá mu. „Bojím se, zle to dopadne. Tatíček se bude zlobit a lásku nám zakáže! Nedělejme to ještě, prosím!“ On ale trvá na svém. „Máš mě ráda?“ „Lhala bych, kdybych tvrdila, že ne“, odpoví. „Tak pojď, půjdeme k tobě domů. Už nechci čekat. Chci, abys byla mou paní!“

V domku bohatého usedlíka je zrovna veselice v nejlepším. Tatíček je spokojený, starosti vypustil z hlavy a vesele popíjí, beseduje a hraje karty se svými přáteli. V panské jizbě bafají z fajfky a o ženské se nestarají.

„Tatíčku, tatíčku, vedu vám ukázat svého ženicha!“

Povídá děvucha. Ani náznak strachu či znepokojení v hlase. Vzít si rytíře přece jen není tak špatná věc? Utěšuje sama sebe.

Vzápětí se dějí věci! Tatík křičí a ryčí, nadává, vyhazuje dívku z domu. Ta si v rychlosti sbalí jen pár svých věcí a opravdu jde!

„Unesl mi dceru!“ hlásí rozhořčený otec druhý den své vrchnosti. Neví ubohý sám, co tím způsobil.

Dívka zůstává sama na hradě, protože její milý musí po záplavě dalších stížností rychle utíkat…

Podle pověsti, která se mezi lidmi rychle šířila, chytilo vojsko mladého rytíře až někde v Polsku u Opole, a tam jej vojáci nemilosrdně na výstrahu všem ostatním na nejbližším stromě pověsili.

Nešťastná dívka se však již nikdy domů nevrátila. Zůstala žít sama v pustnoucím a chátrajícím hradu, jen se svými vzpomínkami na svou lásku. A v korunách landeckých stromů je dodnes možné zaslechnout její smutný nářek a pláč, - ji samotnou však nikdy nespatříte. Jen bílé kvítky na lukách pod landeckými stromy se jako její slzy dodnes rok co rok více a více rozrůstají a v jarním období, v čase lásky, rozkvétají.

Po smrti milenky landeckého rytíře hrad ještě více pustl, již nikdo jej nikdy neobýval, již nikdy v jeho zdech nezazněla slova těch, kteří by v něm spolu láskyplně žili. A tak tragická láska rytíře a dívky byla tou poslední, která se odehrála v jeho prostorách.

Tak i hrady, tvrze a zámky i jiná a prostá obydlí chřadnou a pustnou, pokud v jejich zdech není a nepřežívá lidská láska...