Úplně jiné dětství - Linda Kosubová - (GP24-K3)

Moji prarodiče se narodili v 50. letech minulého století. Své dětství prožili v komunistickém režimu, kde třeba nemohli moc cestovat, nebo se někteří nedostali na školu, třeba proto, že jejich rodiče nebyli ve straně. Stály se fronty na některé zboží, někdy i přes noc, třeba na banány nebo toaletní papíry, ale i na větší zboží jako pračky, šicí stroje atd. Lidé v té době měli nižší platy, takže ceny v obchodech byly sice nižší, ale věci stály stejně jako teď.

V té době byla povinná vojenská služba na dva roky po dokončení střední školy. Dědeček, který vystudoval vysokou školu, byl na vojně jen jeden rok a už při nástupu měl nějakou vyšší hodnost. Jedna moje babička vyrůstala ve městě, ale druhá na vesnici.

Ve městě to bylo tak, že si moje babička často hrávala na sídlišti, kde to většinou bylo staveniště, protože se v té době hodně začínaly stavět panelové domy.

V té době nebyly mobily, a dokonce ani pevné linky v každé domácnosti. Telefonovat se dalo z telefonních budek, nebo z pošty. K posílání zpráv se využívaly telegramy, dopisy a pohlednice. Hlavním zdrojem informací bylo rádio a denní tisk, kde se však objevovaly pouze informace, které schválil komunistický režim.

Měli už také televizi, ale jen černobílou, na které hrál jen jeden program, vysílal jen pár hodin denně a ovládání bylo přímo na televizi.

Na vesnici to bylo dost jinak než teď, skoro všichni měli doma nějaký dobytek a pracovali na polích, i děti třeba o prázdninách, nebo po škole. Děti chodily pěšky do školy často z dost velké dálky. Sice už byl autobus, ale nejezdil často, třeba třikrát denně, anebo na to lidi neměli peníze.

Zimy bývaly opravdu velmi chladné, dalo se bruslit i na řekách, všude byly závěje sněhu. Často bývaly kvůli dlouhé zimě ve školách uhelné prázdniny. Děti v létě jezdívaly na pionýrské tábory. Můj dědeček chodil ještě do jednotřídky, to znamená, že v jedné třídě byly děti z pěti ročníků.

O přestávkách si mohli chodit hrát ven a ve třídě chodili v botách.

Některé třídy neměly tělocvičnu, takže v létě chodili ven a v zimě cvičili ve třídě mezi lavicemi, ale třeba moje babička z města měla velkou tělocvičnu v úplně nově postavené škole na sídlišti. Ve škole byly taky pořád dovoleny fyzické tresty, takže učitelé mohli bít děti, když hodně zlobily. Moji prarodiče prožili dětství plné venkovních her, hromadně organizovaných akcí a velkého nadšení z prvního letu člověka do vesmíru. Jako děti však také zažily vpád Rusů do naší země a strach z toho, že by mohla být válka. Moc si nedokážu představit, že bych žila bez mobilu a internetu, i když život na rozestavěném sídlišti by mohl být zajímavý.

Jsem ráda, že žiji v této době.